Cestovatelský seriál – Dokonalý den na Tasmánii

Za léta našeho vášnivého cestování po světě jsme my a naše rodiny navštívili nespočet míst. Byly to zapadlé kouty s přírodními úkazy kdesi v Chile, nebo na Novém Zélandu, špičkové hotelové resorty, chalety nebo lodge, famózní restaurace, vinařství, architektonické divy světa, někde třeba i výjimečné obchody. Zpravidla se vyhýbáme klasickým turistickým atrakcím a destinacím. O těch se píše jinde. My se s vámi v cestovatelském seriálu podělíme o 25 tipů, za něž ručíme vlastním vkusem a osobním prožitkem.

Dokonalý den na Tasmánii
„Sice jsem tam v životě nebyl, ale určitě si to tam zamilujete,“ slyšeli jsme skoro od každého Australana, kterému jsme pověděli, že se chystáme do Tasmánie. A všichni měli pravdu.

Tasmánie nabízí nejrůznější pozoruhodná místa od mechem pokrytých lesů s nejvyššími tropickými stromy na světě přes říčky a řeky plné pstruhů po prosluněné vinice a osamělé majáky, nicméně m jsme svůj nejkrásnější den strávili na cesté podél východního pobřeží.

Po několika dnech v Hobartu nám bylo jasné, že nemůžeme odjet, aniž bychom navštívili Port Arthur, někdejší proslulé vězení, jehož obyvatelé zřejmě ze tří čtvrtin přispěli ke genetické výbavě současné tasmanské populace, a poloostrov Freycint.

Nicméně až cestou do Freycintského národního parku jsme si uvědomili, jak je celá ta oblast rozlehlá, kolik různých schůdků a žebříků vede k vyhlídkám a na skryté pláže. Chvíli to vypadalo, že jsme si ukousli přáliš velké sousto. Řešení se naštěstí našlo brzy a samo, když jsme u silnice míjeli ceduli lákající na vyhlídkový let malou cessnou.

Mladíci v uniformách nás přivítali se širokými úsměvy. Jistě, vybrali jsme si dokonalý den. Jen letadlo právě před chvílí odletělo, tak jestli bychom prý nemohli hodinku počkat a podívat se třeba zatím na Přátelské pláže opodál. Přátelské pláže se ukázaly být náležitě malebné a přívětivé. Kam oko dohlédlo, nikde ani živáčka, jen kilometry nejjemnějšího bílého písku, který nám při každém kroku decentně křupal pod nohama.

Natěšeně jsme se vrátili k letadlu, které mezitím už mladý pilot tlačil na místo. Během několika minut jsme se ocitli na modré obloze. Úžasem nad nádherou pod námi nám lezly oči z důlku.

Letěli jsme nad žulovými balvany a bělostnými plážemi, které nikdy nikdo neobsadí, protože jsou součástí národního parku, takže na žádné z nich nikdy nikdo nepostaví ani resort, ani hotýlek, dokonce ani budku k přespání. A protože cestou k nim je třeba pěšky překonat několik hodin prudkého stoupání a klesání, vlastně tam ani moc nikdo nechodí.

Pak se začaly na obloze sbírat mraky, což nám připomnělo, že je čas pokračovat v cestě do Launcestonu, druhého největšího města Tasmánie. Silnička se všelijak kroutila lesní rezervací Blue Tier, evidentně nikam nespěchala a na nás dolehla touha po občerstvení. Odklonili jsme se proto u nejbližší odbočky a vjeli do zeleného údolí, v němž se usadilo 123 obyvatel vesničky Pyengana. Jako bychom se ocitli někde v Irsku. Na konci cesty, tak jak to má být, stála hospoda, přesněji Pub ind the Paddock s licencí od roku 1880.

Po vpravdě zábavné diskusi s místními jsme vyrazili do svého dočasného příbytku v Jackově penzionu. Kromě jednoho obchodu s alkoholem jsme ve městě našli všechno zavřené. Starý dobrý Jack ale myslel na všechno a pořádně nám vybavil lednici i spíž. Čekal na nás s konvicí čaje. Ve chvíli, kdy jsme k němu zasedli, se otevřela nebeská stavidla a lilo nepřetržitě až do půlky dalšího dne.

Předcházející článek

Petr Kellner si Prahu prostě pohlídá

Následující článek

Hloupý, nebetyčně hloupý rozhlas

související články