Cestovatelský seriál – Maraton v Rize

Za léta našeho vášnivého cestování jsme po světě navštívili nespočet míst, která se nám něčím vryla do paměti. Byly to zapadlé kouty s přírodními úkazy kdesi v Chile, nebo na Novém Zélandu, špičkové hotelové resorty, chalety nebo lodge, famózní restaurace, vinařství, architektonické divy světa, někde třeba i výjimečné obchody. Zpravidla se vyhýbáme klasickým turistickým atrakcím a destinacím. O těch se píše jinde. My se s vámi v cestovatelském seriálu podělíme o 25 tipů, za něž ručíme vlastním vkusem a osobním prožitkem.

Když maraton, tak tady
Západ na Východě, hansovní německá elegance střihnutá Skandinávií. Jakási oáza zápaďáctví v místech, kde ještě před třiceti lety vládnul tuhý bolševický režim pošlapávající takřka vše, co tuto zemi po staletí před tím utvářelo. Riga, na jaře vlídně slunečná a uvolněná metropole Lotyšska, mě nadchla. Vždycky jsem do ní toužil zavítat, jako dítě jsem obdivoval jejího slavného rodáka, šachistu Michaila Tala, neboli Mihailse Tālse, později jsem hltal suverenitu a vášeň, s jakou se Lotyši (a také Litevci a Estonci) odtrhli od rozpadajícího se Sovětského svazu, a odhodlanost, s níž se snažili a snaží vypořádat se vším ruským, co v této zemi během padesátileté okupace zakořenilo.

Letos v květnu se našel konečně správný důvod k návštěvě. Věk se mi přehoupl na 42 let a rozhodl jsem se to oslavit uběhnutím 42 kilometrů. Z možných destinací, kde se tento měsíc běžel maraton, byla Riga ta nejatraktivnější. A v neděli 20. 5. se to stalo. Proběhl jsem pestrou trať klikatící se starými ulicemi, jejichž domy připomínají Hamburg nebo Gdaňsk. Zavítali jsme s pelotonem i do perifernějších částí místy přípomínajících omšelejší pražský Karlín nebo Vysočany. Mírně jsme stoupali a klesali po třech mostech klenoucích se přes širokou řeku Daugavu, která o pár kilometrů dál ústí do Rižského zálivu.

Ve srovnání s pražským maratonem jde o komornější akci, kterou Lotyši letos pojali hodně vlastenecky. Nachází se totiž stejně jako Češi v roce stého výročí od vyhlášení nezávislosti. Přišli o ni v roce 1940 nejdříve pod knutou SSSR, pak krátce pod Německem a následně až do roku 1991 zase pod SSSR. Všude proto letos vlály statní vlajky, místo duc duc muziky, která řve při maratonu v ulicích Prahy, tu vládl krapet jiný vkus. Například v jedné z obrátek stál po celé čtyři hodiny mohutný smíšený pěvecký sbor, který pěl tak silné národní chorály, až mi z nich naskakovala husí kůže. Bolavě zatížen vzpomínkami na šíleného českého prezidenta, který mou zemi tlačí ze západních struktur, jsem na občerstvovacích stanicích s hrdostí a jistou závistí přijímal vodu z rukou vojáků NATO, kteří tu pomáhali s organizací – Kanaďani, Španělé, Češi…

Místo Lenina memento
Snaha být západní, neruští, je na Lotyších hodně vidět. Pro pochopení pobaltských souvislostí je dobré navštívit působivé Muzeum okupace 1940-1991. Původně je umístěno v brutalistním, démonicky temném kvádru, který v sedmdesátých letech minulého století na náměstí obklopeném historicky cennou architekturou postavili Sověti na počest Lenina a lotyšských bolševických regimentů z dob Velké říjnové revoluce. Aktuálně je ale kvůli rekonstrukci expozice přesunuta do náhradních prostor.

Ruštinu samozřejmě na ulicích, v hotelech i restauracích stále slyšíte poměrně často, není tu ani nouze o nápisy v azbuce. Poblíž rižské radnice stojí ruské divadlo a tak dále. Ruská menšina, většinou potomci kolonizátorů, ostatně tvoří čtvrtinu z dvou milionů obyvatel. Lotyši jim – někdy kontroverzně, ale vcelku pochopitelně – život neulehčují, polovina z lotyšských Rusů nemá například volební právo. Mladí Lotyši vesměs slušně ovládají angličtinu, stejně tak taxikáři, co jsme s nimi jeli, ruštinu samozřejmě starší obyvatelstvo. Ulice brázdí české tramvaje, trolejbusy a autobusy, zaujal nás vysoký výskyt řidiček v nich. Místo metra jezdí z centra směrem k nedalekému přímořskému letovisku Jurmala frekventovaný příměstský vlak. K moři je to s ním půlhodinka.

Rome, Riga, Kempinski
Služby se nám tu jevily na západní úrovni za ceny blízké těm českým. Maratonské útrapy jsem se rozhodl s manželkou ulehčit čtyřdenním pobytem v nejlepším pobaltském hotelu, jímž je loni na podzim otevřený Grand Hotel Kempinski v samém centru Rigy hned vedle Státní opery. Mám rád, když hotely voní novotou, a tohle je ten případ. Hned po příjezdu nás navíc čekala, zřejmě jako občasné návštěvníky značky v různých koutech svtěta, pozornost od ředitele hotelu v podobě upgradu z obyčejného pokoje do šestašedesátimetrového junior suite. Za 350 eur na noc se snídaní to bylo milé.

Hotel je v monumentální budově, jde o někdejší Hotel Rome, což od konce 19. století bývalo údajně nejlepší ubytování široko daleko. Za války byl zničen, postaven takřka znovu, přejmenován na Hotel Riga a byl tu otevřen například vůbec první noční bar v celém Sovětském svazu. Ve zdejší restauraci jsme večeřeli jen jednou, šlo to, ale doporučuji jíst ve městě, najde se toho všude dost. Největší dojem na nás udělala celkem nová restaurace s mořskou havětí Zivju Lete. Pochvaloval jsem si zjevnou čerstvost potravy a povídám ženě, že to je výhoda přímořských míst. Číšník mi pak s hrdostí oznámil, že mořské potvory vozí z Francie. Na skvělém dojmu to nic nezměnilo.

Předcházející článek

Akcionářská válka ve východních Čechách pokračuje, majoritář pokročil v manévrech směrem k prodeji

Následující článek

Část impéria mediálního magnáta je na tom hůř, než se chtělo věřit