Cestovatelský seriál – Maraton v Rize

Za léta našeho vášnivého cestování jsme po světě navštívili nespočet míst, která se nám něčím vryla do paměti. Byly to zapadlé kouty s přírodními úkazy kdesi v Chile, nebo na Novém Zélandu, špičkové hotelové resorty, chalety nebo lodge, famózní restaurace, vinařství, architektonické divy světa, někde třeba i výjimečné obchody. Zpravidla se vyhýbáme klasickým turistickým atrakcím a destinacím. O těch se píše jinde. My se s vámi v cestovatelském seriálu podělíme o 25 tipů, za něž ručíme vlastním vkusem a osobním prožitkem.

Když maraton, tak tady
Západ na Východě, hansovní německá elegance střihnutá Skandinávií. Jakási oáza zápaďáctví v místech, kde ještě před třiceti lety vládnul tuhý bolševický režim pošlapávající takřka vše, co tuto zemi po staletí před tím utvářelo. Riga, na jaře vlídně slunečná a uvolněná metropole Lotyšska, mě nadchla. Vždycky jsem do ní toužil zavítat, jako dítě jsem obdivoval jejího slavného rodáka, šachistu Michaila Tala, neboli Mihailse Tālse, později jsem hltal suverenitu a vášeň, s jakou se Lotyši (a také Litevci a Estonci) odtrhli od rozpadajícího se Sovětského svazu, a odhodlanost, s níž se snažili a snaží vypořádat se vším ruským, co v této zemi během padesátileté okupace zakořenilo.

Letos v květnu se našel konečně správný důvod k návštěvě. Věk se mi přehoupl na 42 let a rozhodl jsem se to oslavit uběhnutím 42 kilometrů. Z možných destinací, kde se tento měsíc běžel maraton, byla Riga ta nejatraktivnější. A v neděli 20. 5. se to stalo. Proběhl jsem pestrou trať klikatící se starými ulicemi, jejichž domy připomínají Hamburg nebo Gdaňsk. Zavítali jsme s pelotonem i do perifernějších částí místy přípomínajících omšelejší pražský Karlín nebo Vysočany. Mírně jsme stoupali a klesali po třech mostech klenoucích se přes širokou řeku Daugavu, která o pár kilometrů dál ústí do Rižského zálivu.

Ve srovnání s pražským maratonem jde o komornější akci, kterou Lotyši letos pojali hodně vlastenecky. Nachází se totiž stejně jako Češi v roce stého výročí od vyhlášení nezávislosti. Přišli o ni v roce 1940 nejdříve pod knutou SSSR, pak krátce pod Německem a následně až do roku 1991 zase pod SSSR. Všude proto letos vlály statní vlajky, místo duc duc muziky, která řve při maratonu v ulicích Prahy, tu vládl krapet jiný vkus. Například v jedné z obrátek stál po celé čtyři hodiny mohutný smíšený pěvecký sbor, který pěl tak silné národní chorály, až mi z nich naskakovala husí kůže. Bolavě zatížen vzpomínkami na šíleného českého prezidenta, který mou zemi tlačí ze západních struktur, jsem na občerstvovacích stanicích s hrdostí a jistou závistí přijímal vodu z rukou vojáků NATO, kteří tu pomáhali s organizací – Kanaďani, Španělé, Češi…

Místo Lenina memento
Snaha být západní, neruští, je na Lotyších hodně vidět. Pro pochopení pobaltských souvislostí je dobré navštívit působivé Muzeum okupace 1940-1991. Původně je umístěno v brutalistním, démonicky temném kvádru, který v sedmdesátých letech minulého století na náměstí obklopeném historicky cennou architekturou postavili Sověti na počest Lenina a lotyšských bolševických regimentů z dob Velké říjnové revoluce. Aktuálně je ale kvůli rekonstrukci expozice přesunuta do náhradních prostor.

Ruštinu samozřejmě na ulicích, v hotelech i restauracích stále slyšíte poměrně často, není tu ani nouze o nápisy v azbuce. Poblíž rižské radnice stojí ruské divadlo a tak dále. Ruská menšina, většinou potomci kolonizátorů, ostatně tvoří čtvrtinu z dvou milionů obyvatel. Lotyši jim – někdy kontroverzně, ale vcelku pochopitelně – život neulehčují, polovina z lotyšských Rusů nemá například volební právo. Mladí Lotyši vesměs slušně ovládají angličtinu, stejně tak taxikáři, co jsme s nimi jeli, ruštinu samozřejmě starší obyvatelstvo. Ulice brázdí české tramvaje, trolejbusy a autobusy, zaujal nás vysoký výskyt řidiček v nich. Místo metra jezdí z centra směrem k nedalekému přímořskému letovisku Jurmala frekventovaný příměstský vlak. K moři je to s ním půlhodinka.

Rome, Riga, Kempinski
Služby se nám tu jevily na západní úrovni za ceny blízké těm českým. Maratonské útrapy jsem se rozhodl s manželkou ulehčit čtyřdenním pobytem v nejlepším pobaltském hotelu, jímž je loni na podzim otevřený Grand Hotel Kempinski v samém centru Rigy hned vedle Státní opery. Mám rád, když hotely voní novotou, a tohle je ten případ. Hned po příjezdu nás navíc čekala, zřejmě jako občasné návštěvníky značky v různých koutech svtěta, pozornost od ředitele hotelu v podobě upgradu z obyčejného pokoje do šestašedesátimetrového junior suite. Za 350 eur na noc se snídaní to bylo milé.

Hotel je v monumentální budově, jde o někdejší Hotel Rome, což od konce 19. století bývalo údajně nejlepší ubytování široko daleko. Za války byl zničen, postaven takřka znovu, přejmenován na Hotel Riga a byl tu otevřen například vůbec první noční bar v celém Sovětském svazu. Ve zdejší restauraci jsme večeřeli jen jednou, šlo to, ale doporučuji jíst ve městě, najde se toho všude dost. Největší dojem na nás udělala celkem nová restaurace s mořskou havětí Zivju Lete. Pochvaloval jsem si zjevnou čerstvost potravy a povídám ženě, že to je výhoda přímořských míst. Číšník mi pak s hrdostí oznámil, že mořské potvory vozí z Francie. Na skvělém dojmu to nic nezměnilo.

Předcházející článek

Nejhorší výsledek za poslední čtyři roky. Stále ale velmi dobré číslo

Následující článek

Část impéria mediálního magnáta je na tom hůř, než se chtělo věřit