Cestovatelský seriál – Mongolský Altaj, nekonečný prostor téměř nerušený lidskou existencí

Za léta našeho vášnivého cestování jsme po světě navštívili nespočet míst, která se nám něčím vryla do paměti. Byly to zapadlé kouty s přírodními úkazy kdesi v Chile, nebo na Novém Zélandu, špičkové hotelové resorty, chalety nebo lodge, famózní restaurace, vinařství, architektonické divy světa, někde třeba i výjimečné obchody. Zpravidla se vyhýbáme klasickým turistickým atrakcím a destinacím. O těch se píše jinde. My se s vámi v cestovatelském seriálu podělíme o 25 tipů, za něž ručíme vlastním vkusem a osobním prožitkem.

Nezkrotné duše nomádů
Po tříapůlhodinovém letu z Ulánbátaru do města Ölgij, centra zdejší Bajanölgijské provincie obývaného především velmi přátelskými muslimskými Kazachy, jsme s naší pětičlennou partou vyrazili zhruba 70 kilometrů východně do národního parku Tsambagarav Uul, na úpatí zdejších monumentálních kopců, jimž dominuje druhá nejvyšší mongolská hora, stále zasněžená Tsast (4196 metrů).

Je třeba poznamenat, že jízda z Ölgij do cíle zabrala přes tři hodiny a dokonale nás uvedla do později důkladněji prozkoumané problematiky automobilního cestování po Mongolsku. Bez terénních vozů to nejde, asfaltové cesty jsou výjimkou, a i na nich většinou soucítíte s utrpením pneumatik. Typickou silnicí jsou vyježděné pruhy táhnoucí se krajinou přes koryta potoků, přes místa plná balvanů a výmolů, bez dopravních značek a ukazatelů, vodítkem je tu povětšinou kompas. Milovníci offroadů si přijdou rozhodně na své, stejně jako vaše záda.

V cíli ale cestovní útrapy vykoupila velkorysá pohostinnost. Každý z nás dostal v podhorském kempu svou vlastní jurtu, v ní pohodlnou postel, kamínka schopná jurtu okamžitě vytopit až do saunového stavu. Místo podlahy tráva potažená koberci, u dvířek malé umyvadlo s nádrží pitné vody. Ve větší jurtě byla společná jídelna, kam nám šéfka kempu, výtečná kuchařka s ujgurskými geny, nosila vlastnoručně připravovaná fantastická jídla dle lokálních tradic s převahou skopového masa a zeleniny. Další velká jurta představovala chemický záchod a sprchu. Přes divoké přírodní podmínky vše vonělo čistotou, župany, přezuvky, toaletní potřeby jako v dobrém hotelu.

Tady byla naše třídenní základna pro průzkum okolních přírodních krás a způsobu života místních nomádů. Jezdili jsme s nimi na koních, dojili jejich dobytek a pili jejich mléko rovnou od zdroje, vyjeli jsme k horským vodopádům. Navštívili jsme rodinu, jejíž děd je jedním z nejschopnějších nositelů tradičního kumštu, lovu lišek za pomoci ochočené orlice. Podle četných diplomů a cen vystavených v jejich jurtě je ve svém oboru jedním z nejlepších na světě. Tradici udržuje stejně jako nízké stovky dalších lovců, on ale navíc patří k těm, kteří lov používají stále k obživě. Mnoho jiných „ptáčníků“ se disciplíně věnuje spíše už jen pro soutěžní účely. Poté, co jsme s rodinou poobědvali zejména mléčné, pochopitelně vlastnoručně připravené výrobky, vytáhl pán jurty láhev vodky a šibalsky na nás zamrkal. Připili jsme si. Když dolil první láhev a my se chystali zvednout, otevřel druhou. Slušnost velela dokončit do dna i tuto. Pak na sebe vzal vlčí kožich, který ho chrání nejen před mrazem, ale i před ostrými drápy a zobákem orlice, odvázal svého opeřeného dravce, posadil si ho na ruku, nasedl na koně a vyjel do kopců. My za ním. Tam ukázal výcvik orlice spočívající v simulovaném útěku lišky v podobě liščího ocasu zapřaženého za jedoucího koně. Mistrova orlice byla bezchybná a po úspěšných útocích se pokorně vrátila na jeho paži pro kus zasloužené, krvavé odměny.

Svým způsobem mimořádným zážitkem byla i kompletní a později na dalších místech Mongolska opakovaná absence telefonního, neřkuli internetového spojení.

Předcházející článek

Holanďané porazili Moravany v boji o francouzskou továrnu německého koncernu

Následující článek

Majitelé splendidní české firmy pro ni začali hledat ženicha

související články