Deflace aneb kam vedou virtuální zisky

Je to, co kolem sebe vidíme hospodářská krize, krize důvěry, krize přesycení trhů a z předlužení, anebo konec anglosaského ekonomického systému? Prožíváme vše najednou.

Ekonomie je v zásadě postavena na dvou základních zákonech: nabídka – poptávka a dluh – zisk. Vzájemně se doplňují a v obou tkví zdroj současné hospodářské deprese. Jsem přesvědčen, že příčinou současné situace je fakt, že majorita poptávky je realizována na dluh. Nehledal bych viníka, u kterého to začalo, takový není. Současný ekonomický systém založený na poskytovatelích peněz za úrok a jejich příjemcích je v principu odsouzený k deflaci, je chorý a trpí nemocí, na kterou není levný a účinný lék. A možná není vůbec.

Důvodů pro deflační trend je několik, následky vidíme i u nás: čistý zisk České spořitelny proti čistému zisku Škody Auto. Porovnejme poskytovatele peněz, počet jeho zaměstnanců a strukturu majetku s největším průmyslovým podnikem v zemi. Zisk z poskytování peněz je nesrovnatelný.

Snaha nadnárodních firem v zájmu růstu zisků o další trhy, často nazývána jako globalizace, tedy snaha o otevření trhů má drobnou nectnost: Země je kulatá a nadnárodní koncerny vytvořili jednu super uzavřenou navzájem propojenou ekonomiku. Možná vůdcové světových firem zapomněli na staré dobré kupecké počty, že každý dolar zisku je někde dolarem dluhu, že má li někdo více, zároveň někdo ztrácí. Zapomněli, že trhy nejsou nafukovací a donekonečna růst nebudou a poté bude muset někdo dluhy splatit. Pro tento efekt (efekt kumulace dluhů) jsem v médiích zachytil výraz toxická aktiva. Ztráta jednoho je dluhem druhého splaceným všemi. Žijeme v dobré době. Jsme na cestě k deflaci. Úroky poskytovatelů peněz vždy zaplatí domácnosti v cenách služeb a výrobků a už je to na ně prostě moc.

Problém je, že na cestě k deflaci lemované úvěrovou tísní, tísní likvidity a druhotnou platební neschopností se objevují celospolečenské jevy jako nezaměstnanost (navyšuje dluhy státu), krachy firem (navyšují dluhy bank, státu a domácností) a krachy bank, které vyžadují účinná řešení. Jsou taková vůbec? Pravice podporuje stranu nabídky – firmy, levice stranu poptávky – domácnosti. Má smysl podporovat firmy plošně bez ohledu na jejich finanční zdraví, které je v důsledku výsledkem práce managementů firem, v případech, kdy tyto nemají zakázky? Má smysl prodlužovat existenci klinicky mrtvým subjektům? Má smysl dávat pracně a draze vybrané hotové peníze státu domácnostem, které je pod dojmem hrozby ztráty zaměstnání tezaurují a svou poptávku realizují dle svého uvážení? Má cenu rozdávat příjmy států na časové jízdenky typu šrotovné? Bude pračkovné, mobilné, bytovné, ošatné? Hloupost? Zamýšlí se někdo, co se stane s normální křivkou poptávky v segmentu, ve kterém část poptávky v čase předsuneme kupředu a trhy předsytíme? Zamýšlí se někdo, kdo, z čeho a za jak dlouho tyto dluhy splatí? Je řešením sypat do zadlužených ekonomik nové peníze a tvořit nové dluhy? Jaká bude cena těchto dluhů?

Cestu k deflaci rozšiřují na velikost dálnice poskytovatelé peněz: trh tlačí reálné úroky dolů, rizika jsou vysoká a rostou, peníze firmám poskytují za významně horších podmínek nebo neposkytují vůbec. Firmy, které zakázky mají, nakoupit materiál musí. Půjčí si od dodavatelů. Druhotná platební neschopnost se šíří Evropou jako mor a pokládá na kolena i jinak zdravé společnosti. Firmám nezůstává žádná jiná další možnost, než redukovat všechny typy nákladů (osobní, materiálové), investovat pouze do krátkých projektů a snížit dluhovou službu na minimum. Z toho pramení neustále rostoucí nezaměstnanost – voda na oheň poptávky na dlouhou dobu – a dluhy státu.

A řešení? Největší socioekonomický experiment 20. století se socialistickou tváří zvaný Evropská unie čítající 27 států, daňových systémů, politických motivů, odlišných kultur a neporovnatelně výkonných ekonomik? Najde tento experimentální tvar s umělou měnou řešení? Může ho vůbec najít? Tak jednoduchá rovnice: 27 trhů, států a jedna krize a nemá řešení.

Je paradoxem deflace, že ekonomicky racionální chování všech účastníků trhu, tedy státu, domácností a firem, v podobě realizace ekonomicky efektivních opatření, šetření a redukcí, efekty deflační spirály jenom stimulují, nicméně dle mne, nic lepšího a jiného jim nezůstane.

Na začátku bylo selhání kapitálových trhů ve své funkci: z virtuálních zisků se staly reálné dluhy, za kterými stojí živí věřitelé. Jestli něco dala světu tolik opěvovaná vzdělanostní ekonomie, tak je to schopnost maskovat, schovávat, modifikovat a oddalovat ekonomické průsery. Čím více regulace, tím více tvůrčí invence je věnováno do opatření, jak se jí vyhnout. Vzdělanostní ekonomie dala světu deriváty, deriváty derivátů, pojištění zisků, ztrát, kurzů, vytvořila virtuální nebo složité, až překombinované produkty, nástroje a metody a stala se složitým, neprůhledným, tudíž těžko kontrolovatelným tvorem s malým potenciálem pro zlepšení. Vyznat se v tom měly ratingové agentury. Měly…

Možná se jednou vrátíme k tomu, že za litr tvého mléka bude kilo mých šroubů, že za 3 vyrobit a za 5 prodat znamená mít 2 zisk. Vrátím-li se k otázce na začátku, tedy kde aktuálně jsme a kam směřujeme, moje odpověď je tato: současnou situaci vidím jako ekonomickou depresi vzniklou krizí důvěry předlužených účastníků trhů v přesycené trhy. A řešení? Snad jím nebude měnová reforma nebo válka. Přeji si, ať neprožijeme příběh Japonska a opravdu se bojím řešení politiků.
Robert Masarovič, obchodní ředitel a partner Inventio Consulting

Předcházející článek

Pentu opustí úspěšný investiční ředitel Martin Štefunko

Následující článek

Orco stále nezveřejnilo loňské hospodářské výsledky