Od nekontrolovaného plýtvání k absurdnímu šetření

K napsání této glosy mně motivovala situace kolem mne, v Česku, v Evropě i ve světě. Neuchopitelnost poslední hospodářské krize a diversita její účinků na jednotlivá ekonomická teritoria ukázala v plné nahotě omezenost lpění na teoretických modelech a neutichající snahu analytiků interpretovat aktuální ekonomickou situaci v korelaci s těmito modely, ukázala nepřipravenost politiků, ekonomů a manažerů na skutečnost, že za několik měsíců se vše těžce budované může změnit k nepoznání.

Co mně překvapuje dnes a denně je slabý hlas manažerů a vlastníků firem, zcela nepostřehnutelný hlas domácností a šepot ekonomů se zdravým rozumem. Hlas těchto skupin k politikům na české i na evropské úrovni jaksi nedochází, není vnímaný ani analyzovaný. Faktem je, že Evropská socialistická unie, USA i Asijské teritorium se vypořádávají s účinky a následky poslední hospodářské deprese nestejně, nicméně lépe ne Evropa. Naplno se ukazují všechny omezení a slabé stránky ekonomicky, politicky a sociálně složité Evropy, diktát ratingových agentur i síla poskytovatelů peněz. Dlouhodobý deficit strukturálních změn v jednotlivých národních státech společné Evropy směrem k oslabování role státu a posilování rolí firem a domácností, tedy tvůrců a spotřebitelů hodnot na pozadí anglosaského finančního systému, je jasnou a zřetelnou překážkou v překonání hospodářské deprese. Především v evropském prostředí je konec krize nejasný, výše zmíněná rozmanitost společné Evropy způsobuje, že se krize ředí a fragmentuje, učebnicově neodeznívá a toto způsobuje, že nejbolestivější důsledek poslední hospodářské deprese a tím je nesporně nezaměstnanost, neklesá a stagnuje. Je otázkou nejbližších měsíců, především podzimu, jestli bude stagnace pokračovat, nebo se evropské hospodářství dále bude zbavovat lidského zdroje a nezaměstnanost bude zejména v ekonomicky slabších regionech dále stoupat. Bolestivý kruh růstu mandatorních výdajů a poklesu spotřeby (příjmů států) se bude dále uzavírat.

Transfer výrobních prostředků vyspělého světa do Číny realizovaný v posledních dvou dekádách tuto situaci v Evropě posiluje a bere jí práci, Čína bude ještě několik let těžit z nízké ceny práce a z čínské pružnosti pracovně-právních vztahů. Bohatství Číny roste, roste její ekonomická a politická síla, čínské domácnosti skokově bohatnou. V kontextu s čínskoamerickým věřitelským syndromem, schopnosti čínských domácností šetřit likviditu a spolu s obrovským růstem všeho a všude je Čína pojmem na nejbližších 10 let, který se nebude dát pominout v žádné ekonomicky orientované debatě. Stává se pomalu skutečností, že Čína nás (zbytek světa) přestává potřebovat, ke svému růstu jí stačí vlastní spotřeba vyprodukovaná na importovaných technologiích. Za několik let se může stát, že nás přestane potřebovat zcela a opět bude naplno aplikován první zákon ekonomie: zákon nabídky a poptávky. Budeme li chtít své zboží, budeme muset za něj zaplatit více než čínské domácnosti.

Vzhledem k tomu, že jsem Evropan, tento vývoj mne znepokojuje. Evropa totiž stárne, chudne a stále je méně produktivní a pružná proti USA a zdá se, že i proti Číně. Uplynulých deset let bylo ve znamení budování rovnoměrné hospodářsky výkonné a sociálně silně přívětivé Evropy. Evropský socializmus budovaný na úkor posílení role Evropského superstrátu plýtváním veřejnými prostředky se nezdařil, komplot byl odhalen, zůstala nerovnoměrně hospodářsky výkonná Evropská unie, spekulace s dotacemi – deformitami a dluhy států, bankroty firem a předlužené domácnosti. Evropská technická měna € tuto situaci odráží, naplno se ukazuje nedotaženost projektu zavedení společné měny, její citlivost na spekulace a naprostá absence jakékoliv kontroly na centrální Evropské úrovni. Evropskými penězi se jednoduše plýtvalo proto, že se plýtvat mohlo. Zcela se ztotožňuji s názorem, že jediný, komu oslabení € ve střednědobém horizontu výrazně pomůže, je Německo, tedy pomůže to i nám. Systémové nastavení hospodaření Evropské unie je nefunkční, nesmírně drahé, neefektivní a v podstatě je parametricky orientované na plýtvání s penězi. Připadá mi absurdní, že málo pružná, stárnoucí a neefektivní Evropa s přemírou tržních deformit a regulací řeší svou těžkou situaci dalšími omezeními v podobě zvyšování daní a zaváděním dalších nařízení, dotací a regulací.

Pokládám si otázku: je možné v tomto systému, která je zcela evidentně nemocný, absolutně zásadně změnit chování státu? Je možné bez jakékoliv změny tohoto systému očekávat, že zavedením opačného pólu jednání států, tedy zavedením až absurdního šetření, že se systém ozdraví? Zdravý rozum mi říká, že není. Vhodným příkladem experimentu hodného evropského uznání byla Julínkova „reforma“ zdravotnictví, kde optimalizace zdravotnického systému byla provedena zpoplatněním jeho uživatelů. Monopolní zdravotnický systém se nezměnil, je stejně neosobní, cizí a někde až žalostně neprofesionální, akorát byla zpoplatněna účast v něm jakousi mnohovrstvou zdravotní daní, která postihla především skupiny osob, které se jako celek neumí bránit: domácnosti s dětmi a důchodce. Paradoxem je, že obou skupinám poskytuje peníze stát, který je druhou rukou bere. Možná je lepší dávat méně a nebrat.

Jednoduše, evropský i český hospodářský systém jsou postavené na dominantní roli státu, který poskytuje nedostatečný, slabý a předražený servis, stojí na Jánošíkovském braní peněz firmám i domácnostem, na neskutečně drahém, nekontrolovaném a plýtvání podporujícím systému přerozdělování těchto nasbíraných dukátů. Tento systém, který už pomalu není schopen uživit ani sám sebe a veřejně bez studu obhajuje zvyšování daní z majetku pořízeného ze zdaněných peněz, zdaňuje stárnoucí domácnosti, z nichž 10% je bez práce, stále vyššími daněmi, navíc tak nemorálními jako je DPH (DPH nad 13% je zločin, který brání v rozvoji a růstu a postihuje pouze domácnosti, které se nemohou bránit), tak tento systém umírá. Takto sestrojený systém nemůže dlouhodobě fungovat. Systém se přehřál skokovým snížením dopované spotřeby, je živnou půdou pro revoluce, pro korupci, pro bourání, pro sociální konflikty, pro zmar.

Na začátku jsem psal o slabých hlasech manažerů, vlastníků firem, domácností a ekonomů se zdravým rozumem. Evropská a česká parodie na tržní demokracii přestává být nejenom k podnikání, ale především k žití a plození dětí – příštích daňových poplatníků.

Máme tady koaliční vládu rozpočtové odpovědnosti složenou ze dvou stran, které se v osobách svých lídrů spolupodíleli na bezduchém plýtvání a budování evropského superstátu a máme tady stranický novotvar založený roztodivnými podnikatelskými skupinami, které ovládla po letech úspěšného podnikání ryzí a upřímná touha zlepšovat věci veřejné. Je tento kompilát, tato letní směs opravdu garantem změny? Qui bono zvolal by klasik.

O struktuře českého hospodářství jsem polemizoval mnohokrát, nicméně opět musím důrazně podotknout, že stojíme na exportu a to na exportu do Německa, na stavebnictví, které je historickém útlumu, na zemědělství, které v řádech let přijde o dotace, protože je Evropa v pudu sebezáchovy zruší a na spotřebě domácností, které různými balíčky stát obírá o další likviditu.

Zvyšováním daní, ať už přímým přes mnou milované DPH, nebo zdaněním daně v podobě superhrubé mzdy, zaváděním dalších regulací – omezení zdravé soutěže, omezením investic do rozvojových a infrastrukturních projektů, zaváděním dalších daní z majetku a podnikání nebo přímou podporou zelených absurdit, jakými jsou fotovoltaické elektrárny, stát způsobí další pokles spotřeby domácností a firem, další nezaměstnanost a další mandatorní výdaje a dluhy. Toto není jenom problém České republiky, toto je problém celé Evropy. Bez zásadní změny systému směrem k omezení plýtvání bude absurdní a davové šetření dalším stimulem k ochromení hospodářského růstu, který v konečném důsledku za pár let povede k daleko hlubší a bolestivější krizi, než byla tato poslední. Firmy se trápí, neinvestují, omezují se na strategii přežití, domácnosti stárnou, chudnou a dětí se rodí stále méně.

Jednomu se chce zvolat: „Král je nahý…“. A kdo bude vítězem tažení za šetřením? Poskytovatelé peněz – banky.
Robert Masarovič

Předcházející článek

Bratři Paříkové „odepsali“ stamilionové půjčky svým maďarským podnikům

Následující článek

Tuzemský hazard začíná nafukovat množství korunových miliardářů