Plíživé nebezpečí sektorové inflace

Před časem jsem psal na motejlek.com o tom, že strategické řízení jako esenciální součást manažerských nástrojů ve vyspělých firmách, v české kotlině kořeny nezapustilo. Je to škoda, zkoumání závislostí mezi vnějším a vnitřním prostředím podniku, očekáváními stakeholders a strategií vede zcela přirozeně management k realizacím správných, efektivních a logických opatření v zájmu dosažení strategických cílů. Jedním ze zkoumaných parametrů vnějšího prostředí jsou variantní analýzy dodavatelského sektoru a tomu se chci dnes věnovat.

Období hospodářské deprese je přirozeným cyklickým jevem hospodářství. Není nemocí, je ozdravným procesem. Nemocí se může stát nevhodnými a škodlivými zásahy politiků v podobě regulací, nebo, a toho jsme svědky dnes a denně, neodbornými, až hloupými interpretacemi situace v jednotlivých sektorech hospodářství tzv. „analytiky“ a médii. Jestli je na této hospodářské depresi něco unikátního kromě příčin vzniku, je to fakt, že globálně propojený svět rozčleňuje světové hospodářství do 4 základních celků (USA, Evropa, Čína a Asie), ve kterých jsou účinky deprese i nástroje k jejich omezení zcela rozdílné, mnohdy originální a nestejně devastační.

Společným jmenovatelem pro všechny celky je pokles spotřeby (a především spotřeby na dluh) napříč všemi sektory hospodářství jak světového, tak jednotlivých národních. Pokles spotřeby vede k útlumu produkce jak komoditních vstupů, tak prvovstupů pro zpracovatelský průmysl, u nás je tento trend jasně patrný na poklesu produkce hutních společností. Problém nastává na rozhraní hospodářské deprese a konjunktury, kde schopnost akcelerace produkce výrobců je řádově vyšší, než schopnost navýšení výrobních kapacit producentů prvovstupů.

Jednoduše, huť z týdne na týden produkci o 50 % nezvýší. Poptávka po prvovstupech je vyšší, lokální trhy ji nejsou schopny uspokojit. Je to další parametr, který zpomaluje zotavení hospodářství, nicméně je stále ještě přirozeným jevem. Poptávka bude uspokojena za cenu vyšších logistických nákladů, tedy obecně konstatováno, ceny komoditních vstupů a prvovstupů pro zpracovatelský průmysl rostou a růst budou až do doby, kdy se producenti prvovstupů opět kapacitně stabilizují. A jsme u sektorové inflace. Tato situace je jasně dokumentovatelná i v ČR, výrobci používající měď zažili očistec v podobě nárůstu ceny o více než 120 % už v roce 2009. Výrobci zpracující ocel a další hutní deriváty jsou na začátku tohoto trendu, který umocní zvyšování ceny ropy ovlivněné výpadkem v Mexickém zálivu, růst cen už je jasně dokumentovatelný.

Obranná opatření samozřejmě existují, jsou však vesměs vázány na poskytovatele peněz, předzásobení vstupy je v době vysokých úroků a jejich nízké dostupnosti pro zpracovatelský průmysl jen těžko proveditelné. Podstatné je, že managementy podniků musí i ve svých jednoletých rozpočtových plánech s něčím, jako se sektorová inflace počítat. Nárůst cen vstupů není prakticky v žádném sektoru hospodářství možné plně promítnout do koncových cen, hrozí riziko ztrát (i pro, anebo především pro poskytovatele peněz) peněz i tržních podílů. A sektorová inflace se chová jako chřipka, nakazí i další sektory a jsem si jist, že média tomu opět významně pomohou.

Je to možná kontroverzní konstatování, ale tuto hospodářskou depresi (recesi) jsme si zasloužili, dlouho po ní tzv. vyspělý svět toužil a svými kroky po ní volal. Ozdravné účinky každé recese se snaží politici úspěšně tlumit s vidinou krátkodobých zisků s vědomím, že co bude za 5 let, je mimo jejich rozlišovací schopnost. V plné nahotě se ukazuje absurdnost, topornost a neefektivnost umělé měny € implantované do 16 zcela rozdílných společensko-ekonomických celků, krize manifestuje fakt, že z evropských dotací prostě národní hospodářství nikdy nepostavíte na ekonomicky zdravých základech, krize v Evropě roste do obludných rozměrů, které se začínají vymykat chápání i zkušených ekonomů a veškeré prognózy mají životnost několik minut po přečtení.

Možná je potřebné říct nahlas, že král je nahý: v Evropě jsou 3 automobilky navíc, Evropa musí přestat dotovat zemědělství, Evropa musí říct jasně a nahlas: Euro a Evropský super stát a nebo připustit, že euro je mrtvé. Umělá evropská měna se pomalu a jistě stává synonymem pro dluh, závazek a není mi zcela jasné, proč je snaha našich politiků ohraničená vstupem do euro zóny. Mít vyrovnaný rozpočet pro naše potomky je mnohem zdravější cíl, než mít schodek pod 3 % HDP kvůli Maastrichtu.
Robert Masarovič

Předcházející článek

Konečná & Klaus & Šafář & Zacha

Následující článek

Petr Kellner v dubnu prodělal na akciích Generali přes 1,5 miliardy korun