Proč jsou české firmy tak málo produktivní

K napsání této úvahy mě přiměly mé obchodní cesty z posledních několika měsíců po českých firmách. Nechci se pouštět do debat na téma byrokratický standard v Česku, destruktivní vliv národní i lokální politiky v našem malém státě, byť uznávám, že blízkost voleb tyto témata přímo nabízí, specielně po přečtení volebních slibů naší politické reprezentace. Chci se zamyslet nad možnými interními příčinami neutěšeného stavu hospodaření našich průmyslových podniků. Ovšem, ne všech. Byl jsem ve společnosti, která utěšeně roste, kupuje konkurenty, vzkvétá a hospodářská krize je pro ní prostorem pro využití všech příležitostí a zhodnocení moudrých rozhodnutí z minula.

Často a rád pokládám manažerům otázku, jak řídí zdroje svého podniku. Statisticky, skoro 95% z nich je nedokázalo jasně identifikovat.

Čas – firmy se honosí, nahlas proklamují, že jsou flexibilní. Osobně vnímám hranici mezi flexibilitou, tedy schopností rychlé reakce na požadavky zákazníků při nezměněné kvalitě a improvizací za velmi, opravdu velmi tenkou. Smutně konstatuji, že model improvizace je nejdražší model, jaký může firma pro své řízení zvolit. Snaha o uspokojení požadavků zákazníka za každou cenu se projevuje v častých změnách plánu výroby, nedodržování standardů (ovšem, pokud vůbec jsou definovány), nedodržování norem. Výsledkem je hotová zakázka později, než byla slíbená a posunutí množství dalších zakázek, což nevede k získání přízně ostatních zákazníků. Příčin je několik, nejčastější je nevhodné nastavení obchodních procesů, složité a neefektivní obchodní modely, neexistence standardů v pravomocích, odpovědnostech a motivaci a pár dalších. Improvizace je nejčastější model řízení českého podniku. Neznám podnik, kde aspoň několikrát do roka neimprovizovali.

Materiál – časté změny, improvizace a nestandardní řešení jsou v důsledku producentem vysokých zásob jak v nákupu, tak především v rozpracované výrobě. To v době, kdy poskytovatelé peněz do hospodářství postaveného na podvojném účetnictví, tedy na cizích zdrojích, přestávají pumpovat peníze, není vhodným modelem. Vázání peněz v zásobách je zaručená cesta k potížím, jejichž řešení momentálně není ani jednoduché, ani pro firmu bezbolestné. Dalším velkým problémem je nízké využívání strojů a zařízení. Využívání nástrojů filozofie štíhlé výroby (lean production) je v našich firmách stále v plenkách. V českých firmách je stále dokumentovatelná snaha o hledání vlastních unikátních řešení namísto hledání inspirace ve světě. Je to smutné, drahé, ze strategického hlediska to řeší důsledky, ne kořenové příčiny. Běžně identifikované rezervy v produktivitě přesahují 25 %, řešení jsou bez investic dosažitelné za 6 měsíců. U firmy s 300 pracovníky zde hovořím o milionech v plýtvání ročně.

Lidé – zajímavá oblast. Prakticky se v oblasti HR managementu za 20 let nic nezměnilo. Stále většina firem personální procesy podceňuje, považuje je za zbytné a rozvoj lidských zdrojů je na okraji zájmu. Pokud se tady firmy nezmění, jsme odsouzeni boj s krizí potupně prohrát. Vítězem budou firmy se vzdělanými, zkušenými a loajálními pracovníky. Organizační schémata firem nezobrazují orientaci na zákazníka, na efektivitu procesů a efektivní čerpání zdrojů, častěji se přizpůsobují lidem, než lidi procesům. Vhodně provedený procesně-personální audit nám odhaluje i více než 20 % rezervy. Při firmě se 100 THP může úspora ve zdrojích na procesy přesáhnout 10 mil. Kč ročně.

Peníze – firmy jsou přinuceny pracovat více méně efektivně. Efektivní controlling sice stále není standardem, diverzifikace financování je realizována spíše z donucení, než ze snahy o strategický rozvoj podniku. Firmy o rezervách neví, tudíž neví o co plýtváním, improvizací a dalšími neefektivitami přichází. Nejsou-li peníze z banky a nedej bože jsou zakázky, platí se dodavatelům pozdě, ale cash flow se udrží. Vše tudíž vypadá dobře.

Informace – jsou potřebné ve firmě všude. Podnikové ERP systémy jsou nastavené na konjunkturální firmu, to že je firma ve zcela jiném prostředí se nijak v ERP systémech neprojevilo. Strategické řízení ve firmách chybí, výhledy do krátkého budoucna jsou spíše rozpočtového charakteru, v řízení informací se změna situace v hospodářském okolí firem vůbec neprojevila. Obrovské rezervy jsou v řízení výrob, jenom málo firem přesně ví, ve které části výroby produkuje jakou přidanou hodnotu, jakou má produktivitu nebo obecně, jak čerpá zdroje. O řízení procesů údržby ani nemá smysl psát, sofistikované řízení procesů údržby, byť je zdrojem značných nákladů, najdeme v českých firmách opravdu v menšině.

Co tedy čeká naše podniky v blízkém budoucnu? Sektorová inflace, zvyšování daní, nedostatek kvalifikovaných pracovníků, především v obchodě, řízení výroby, údržby a lidských zdrojů, enormní tlak na udržení cash flow, zvyšující se tlak zákazníků na snížení cen, dodacích lhůt a dodaného množství, hrozba insolvence, nedostatek zdrojů pro rozvoj a růst, zvýšení ceny peněz, další bariéry ve vstupech na nové trhy, protekcionismus v Evropě, další omezení v přístupu k penězům, nové regulace, nové subvence pro vybrané sektory hospodářství, další snížení kupní síly domácností, další pokles spotřeby a pár dalších drobností.

Kdo trpí nejvíce? Nejdříve vlastníci firem, pak dodavatelé, následují zaměstnanci, pak všichni ostatní a na konci jsou opět vlastníci. Touto úvahou jsem nechtěl úplně a beze zbytku popsat všechny symptomy špatného nebo neefektivního řízení zdrojů na podnikové procesy, možná jsem chtěl vyslat signál. Řešení jsou dostupná, možná, je jich více, jsou drahá i levnější, ale stále ještě jsou. Spoustu podniků ještě bude možné obrátit k růstu, ale vlastníci budou muset chtít, nemusí vědět jak, musí vědět co a kdy. Řešení nejsou jednoduchá, někdy bolí, trvají od 4 měsíců do jednoho roku a jsou vždy levnější, než přínosy z nich. Bojím se ale, že s mnoha manažery, kteří dovedli firmy tam, kde jsou, to nepůjde. A čas běží…
Robert Masarovič

Předcházející článek

Tunel v Moravii Steel?

Následující článek

Tržní kapitalizace Vítkovic vyskočila za jediný den o 1,2 miliardy korun