MotejlekSkocdopole.com

Bez něho by nebylo vítězství v občanské válce, bez něho by římské a evropské dějiny vypadaly asi jinak. Marcus Vipsanius Agrippa se zasloužil o Octaviana, aby se stal Augustem; ten z něho udělal nesmírného boháče. Moderní příběh dávných oligarchů.

Byl báječný letní den v zálivu, jemuž se dnes říká Neapolský roku 39 př. n. l. Na molu misenského přístavu se setkali nejsilnější mužové Říma. Vůdcové těch, kteří přežili pětiletou válku caesarovců s pompéjovskými aristokraty a s vrahy Caesarovými.

Rozprášení proticaesarovští republikáni se po porážce na podzim 42 z velké části přidali k mladšímu ze dvou Pompeiových synů Sextovi Pompeiovi, vládci nad italskými ostrovy a velké námořní říše. Jeho flotila řízená piráty, které před lety zajal jeho otec a pak jim dal svobodu, ovládala dovoz potravin do Říma. Pompeiova blokáda přinesla Římanům hlad a jeho protivníkům, triumvirům Octavianovi (tehdy se jmenoval po svém adoptivním otci C. Iulius Caesar) a Markovi Antoniovi velké starosti s revolučními náladami obyvatelstva navyklého na levné sponsorované obilí a olivový olej – někdy i zdarma.

Dělení Říma
Třetí z triumvirů Aemilius Lepidus na summitu chyběl (byl „služebně“ s legiemi v Africe) a už nikdy nebude hrát velkou roli. Octavian s Antoniem museli vzít Pompeia do hry, aby byl klid. Za přítomnosti svých pozemních vojsk a lodí pompéjovců sepsali smlouvu uloženou u vestálek v Římě, kterou dostal Pompeius na pět let do správy Sardinii, Korsiku a Sicílii, k tomu provincii Acháju a velení nad římským loďstvem v západním Středomoří. Pompeiovi přátelé byli pardonováni a otroci ve zbrani uznáni za svobodné. A ovšem: obdržel náhradu za zabavený otcovský majetek ve výši sedmdesáti milionů sésterciů, což bylo opravdu hodně peněz; pravděpodobně to byla pouze čtvrtina původního stavu (většinu ho „vydražil“ právě Antonius).

U jednání byl Pompeiův admirál Ménodóros alias Ménás. Chlapíka, snad rodem z Kilikie, dopadl Pompeiův otec roku 67 ve známé honičce na mořské pobudy, ale zřejmě ho fascinovaly mořeplavebné znalosti banditovy: nyní měl rozhodující moc v synově flotile. Ménás se při večerní oslavě „misenských dohod“ na palubě jedné z lodí Sex. Pompeia otázal, zda by neměl přeříznout lana poutající loď k molu, poněvadž triumvirové ti žádné plavidlo neměli. Traduje se, že mu Pompeius odpověděl: „Kdybys to tak mohl udělat beze mne.“ Peprnější podoba výroku praví: „Měls to uříznout a neříkat mi o tom. Teď to už nedělej, neboť nejsem křivopřísežník.“

Mohlo všechno být jinak a namísto caesarů bychom slavili pompeje (jak by asi česky bylo potom císař? pompa? pompo?pompáč?) Sextus Pompeius nebyl žádný anděl. Naopak, byl znám krutostí a záludností, lidé ho neměli rádi a příběh je asi smyšlený. Mír vydržel jen několik měsíců a válka vyvrcholila v září roku 36.

Kalendář Vznešeného
Září mělo v Octavianově životě a v republikánských dějinách Říma veledůležité místo. Narodil se 23. září za konsulátu advokáta M. Tullia Cicerona (63 př. n. l.) a na svých 24. narozeninách se v Římě seznámil s devatenáctiletou těhotnou Livií Drusillou: okamžitě se rozvedl, zařídil její rozvod, už v říjnu se brali a žili pak v jednom z nejslavnějších evropských manželství, byť bezdětném.

Octavianus měl pak před 27. narozeninami, když se 3. září zbavil Pompeiova syna, těžkého konkurenta v západním Středomoří a tři neděle před svými 32. narozeninami se po bitvě u Aktia stal (z evropského hlediska) světovládcem.

Sám to tak neviděl, takže jeho jménem pojmenoval senát měsíc sextilis augustem/srpnem, v němž ho jako ani ne dvacetiletého v čele osmi legií jmenoval poprvé konsulem: od tohoto okamžiku až do své smrti bude každý rok v nějaké z nejvyšších státních funkcí. A jméno Augustus, Vznešený, což hellénský Východ překládal slovem Sebastos, si nechal dát v lednu, když mu šlo na třicátý šestý rok.

Nechybělo mnoho a říkali bychom Augustovi a jeho nástupcům Romulus a romulové, neboť i to byl tehdy častý návrh čestného pojmenování vládce světa. Jenže to zavánělo královládou a to si přeci nemohl samovládce a vrchní velitel veškerých armádních sil dovolit. Soudobým bolševikům, maoistům a všem jejich odnožím rovněž nelze vytýkat nedostatek demokracie. Naopak, právě tito jsou zářícími majáky lidové moci…

Nohama dopředu
C. Octavia neboli Octaviana čili Augusta po celý život doprovázel jako stín jeho vrstevník a oddaný přítel M. Vipsanius Agrippa. Dětem, které se narodily nohama dopředu, říkávali Římané agrippové, tedy vlastně okolnost dosti ominosní. Oba pocházeli po otci z jezdeckého rodu, do školy chodili k témuž učiteli. Když Octavian, syn diktátorovy neteře, zdědil nesmírný majetek Caesarův (oběma klukům ještě nebylo devatenáct), vybojoval Agrippa jeho jménem většinu velkých bitev. Dokázal přitom i zprostředkovat mezi Octavianem a o dvacet let starším Antoniem, ale jejich nevraživost nedávala žádnou šanci na nějaké dvouvládí.

Právě 3. září 36 př. n. l. v moři před Naulochem, „Kotvištěm“, lokality u severovýchodního cípu Sicílie, porazil Agrippa v čele Octavianovy flotily loďstvo Pompeiovo, jehož pozemní síly přešly z velké části ihned k Octavianovi. Pompeius prchl ze Sicílie na Východ, myslel, že se vzdá Antoniovi, který byl na tažení proti Parthům. Pokusil se však v Anatolii o vzpouru, byl jat a popraven. Octavian z radosti nad jeho smrtí uspořádal v Římě velké hry.

Konečné vítězství
Díky Agrippovi měl teď Octavian k disposici armádu o 45 legiích, 25 tisících jezdců, 37 tisících lehkooděnců a flotilu o šesti stech lodích. Později se chlubil, že pod ním sloužilo půl milionu římských občanů a z těch že tři sta tisíc usadil jako veterány ve vojenských osadách a na půdě, kterou zabavil protivníkům v proskripcích.

Agrippu používal Octavian jako naprosto důvěryhodného polního generála a svého zástupce; dokonce mu dal za ženu svou trochu nezbednou dceru Iulii. Když byl sám několik let mimo Řím, svěřil Agrippovi veškerou moc nad Městem a Itálií. Když roku 23 na smrt onemocněl, všichni počítali s tím, že se Agrippa stane Augustovým nástupcem; předal mu i pečetní prsten.

Přenechával mu velké armádní oddíly na pacifikaci neklidných provincií, několik let ovládal Agrippa celý říšský Východ, dělal pořádek od Rýna po Černomoří. Byl vrchním velitelem v bitvě u Aktia před pobřežím západní Hellady 2. září 31, v níž zapadla hvězda M. Antonia a Octavian zůstal jediným vládcem Středomoří. Nastala éra hospodářského rozkvětu říše, něco jako v soudobých diktátorských režimech důsledek vysokých cen surovin.

Oligarcha budovatel
Agrippa obrovského majetku používal po vzoru ruských oligarchů dodržujících pakt se svým vládcem: pán na Kremlu nechává majetky a nevšímá si nepravostí, z jakých povstaly, a oligarchové nechávají být kremelské (ne)pořádky. Oddaní vlastenci pak ze svého budují olympijské stavby v Podkavkazí (jistěže i s jistým podnikatelským ziskem), renovují carské a šlechtické stavby, skupují po světě umělecké předměty. Ruské pravoslaví se čertvíproč chlubí označením Třetí Řím jakoby nějak na něj dynasticky nebo snad jinak navazovalo.

Asi to bude právě tímto: společnou životní poutí a souhrou Octaviana s Agrippou. Více takových dvojic však už Řím nenalezl. Kromě sociálního postavení dělila oba smrt. Zatímco Agrippa zemřel v 51 letech (roku 12 př. n. l.), Augustus až v 77 (roku 14).

Již roku 33, to byl aedilem, dal na svůj náklad opravovat v Římě řadu veřejných budov, cest a stok, vystavěl jeden z aquaduktů (aqua Iulia), rozdával lidu olej a sůl, rok měli svobodní obyvatelé zdarma lázně a holiče, rozhazoval o hrách poukázky na peněžní dary, šaty. Nemiloval ovšem astrology a kouzelníky, tak je z Říma vyhnal (to se s jistou pravidelností dělo co chvíli, ale nikdy to v polytheistických dobách nezabralo).

Roku 27 př. n. l. zasvětil Agrippa v Římě úchvatný Pantheon, o jehož původním účelu ovšem nevíme zhola nic. Jméno „Chrám všech bohů“ snad pochází od toho, že v něm stávalo mnoho soch nebešťanů a je pouze dohad, že se jednalo o dvanáct Olympanů. Do budovy poprvé udeřil blesk už o pět let později a ve starém věku byla stavba několikrát renovována a upravována.

Učit se máme čemu
Podobně jako ruští oligarchové i Agrippa ve vedle C. Maecenata a M. Messaly podílel na financování uměleckých klubů. V duchu augustovské politiky upevňování velkořímských tradic, množení římské populace a slávy panovníka, zachránce míru a římské velikosti, vytvořila skupina literátů veleslavná díla jako Liviovy Dějiny, Vergiliovu Aeneis, verše Horatiovy, Tibullovy, též Ovidiovi. Zde však pozor: narazil, nikdo neví, proč, a zle na to doplatil: skončil v prabídné provincii na dnešním rumunském pobřeží.

Postsovětší oligarchové mají to štěstí, že se na Západě nikdo neptá, odkud mají své peníze, a tak mohou na rozdíl od Ovidia před Putinem prchat do nádherných exilů k odporným Američanům, Angličanům a podobným tvorům, jež pravoslavný bůh a myšlenky leninismu-stalinismu stvořily na trápení velkomožných duší. Chudák P. Ovidius Naso mrznul, kolem sebe samé barbary a ještě se musel naučit getsky. Od Říma, prvního, druhého a nepochybně i třetího se máme stále co učit; hrůza…
Josef Landergott, Sušice