MotejlekSkocdopole.com

Celníkův nůž na letišti Mariscal Sucre Quito International se zařízl do tabulky čokolády, kterou mi ten přísný muž vyndal z kufru. Napadlo mě, že místo cestopisu se v tuhle chvíli začne psát detektivka. Někdo mi podstrčil drogy a já v Ekvádoru zůstanu možná už napořád.

Nestalo se. Samozřejmě snadno prostupná hranice s královnou drogových kartelů Kolumbií dělá z Ekvádoru jeden z potenciálních uzlů na pašeráckých stezkách, takže opatrnost je na místě, ale u mě to byla trefa vedle. Poničenou velmi drahou čokoládu, která měla být dárkem, protože Ekvádořané čokolády opravdu umí, jsem snědl, a teď už sedím v Boeingu 777, který letí 10 kilometrů nad Panamským průplavem. Pozoruju ve tmě pod námi blesky nad Karibikem, míříme středoamerickou nocí zpátky do Evropy a než usnu, snažím se utřídit zážitky, které mě v té podivuhodné zemi na rovníku potkaly.

Co bylo nejvíc? Galapágy a šnorchlování s hravou Mantou obrovskou u ostrova Santiago? Nebo darwinovské procházky mezi leguány, želvami, tuleni a endemitními ptáky? A co v Andách cesta na koňském hřbetu za kondory, která vedla horským údolím s pyramidami původních obyvatel? Nebo usmažené larvy servírované domorodými ženami ve vesničce na řece Napo v Amazonii? Řev opičího alfasamce u černých vod jezera Pilchicocha? Přebilo to všechno nokturno s tarantulou, roztodivným hmyzem a pak koupání ve vodopádu v mlžných lesích rezervace Mashpi? Nevím.

Popořadě. Cestu do Ekvádoru jsme s přáteli začali plánovat v době, kdy celý svět paralyzovala první vlna covidové pandemie. S napětím jsme pak sledovali nejen, jak se čínský virus vzdaluje a zase vrací, ale i ze dne na den se měnící podmínky pro vstup do země. Naštěstí Ekvádorci pandemii zvládali obstojně a v době naší říjnové návštěvy patřili mezi lepší země světa. Proočkovanost obyvatelstva veliká, stejně jako disciplína. Někdy až trochu otravná. Ilustrativní historka: první den po příletu, abych se po dlouhém letu protáhl, jsem se vypravil na dlouhou sólovou noční procházku starým centrem hlavního města Quita. Bylo pondělí, den, kdy metropole více méně spí. V ulicích nikdo, trochu jsem zabloudil v kopcovitých čtvrtích a ocitl se v místě, které nebudilo důvěru.

Odpadky, psi, poblikávající osvětlení, a najednou trojice chlapů u jakési večerky. Přešel jsem nenápadně na druhý chodník, když jeden z nich na mě cosi zahulákal. Docela jsem se vyděsil, než jsem pochopil, co volá. „Máscara!“ Aha, ok, neměl jsem roušku, oni jo. Pokorně jsem ji nandal a pelášil prázdnými ulicemi zpátky k hotelu.

Jako covidovými opatřeními nejvíce ohrožený cíl se z našeho pohledu jevily Galapágy. Souostroví s unikátním ekosystémem se před turisty, kteří by tam zavlekli nežádoucí cizí organismy, snaží chránit i v normálních dobách, natož teď. Podmínky vstupu na Galapágy se různě měnily, zpřísňovaly a změkčovaly, nakonec bylo nad rámec všeho ještě nutné mít dokončené očkování, jinak smůla. Covid všechny procedury zkomplikoval, zpomalil, ale nutno říct, že jsme za celou dobu čilých přesunů po celém Ekvádoru nezažili jediné zpoždění. A tak jedinou opravdu otravnou součástí cesty na Darwinem proslavené tichomořské ostrovy vzdálené zhruba 1000 kilometrů od pobřeží bylo mezipřistání v největším ekvádorském městě Guayaquil. Hodinu nás nepustili ven z letadla, nepohostinné letušky společnosti Avianca se vybičovaly maximálně k servírování jednoho kalíšku vody na vyžádání.

Jaký kontrast proti přeochotné, vždy pohotové posádce moderní luxusní motorové jachty Elite, na kterou jsme se nalodili hned po příletu na ostrůvek Baltra.

Galapágy: Cesta do pravěku

Mimochodem na jachtu nás vezl motorovým člunem námořník s poutavým jménem José Stalin, prostě taková latinskoamerická libůstka. S parťákem Mirkem Motejlkem jsme po vřelém přivítání od kapitána, starého mořského vlka, jeho posádky a personálu dostali jednu z osmi kajut, nazvaných podle ostrovů galapágského souostroví. Naše se jmenovala Isabela podle největšího z nich. Velké jsou ale všechny stejně. A když odmyslíte, že jste přece jen na lodi, takže všechno je jaksi zkomprimované a přizpůsobené možným divokým podmínkám rozbouřeného moře, nabízí kajuta luxus srovnatelný s běžnou suchozemskou pětihvězdou. Ovšem do chvíle, než se rozjedou motory. Hluk na palubě proudového letadla je proti tomu šum lesa. A protože se loď přesouvá takřka výhradně v noci, abychom už ráno byli zase několik desítek námořních mil jinde, je to v kombinaci s divokou houpačkou na rozrážených vlnách, docela adrenalinové spaní. Nic pro slabší nátury.

Po čtyřech nocích jsme byli rádi, že jsme zvolili střední program cesty s tímto počtem noclehů, ten delší obnáší sedm přespání, a to by bylo pro nás suchozemce už příliš. V té souvislosti přijde na mysl historka ze života Charlese Darwina. Na Galapágy se dostal tak trochu mimochodem a jen nakrátko v rámci cesty, jejíž záměr byl úplně jiný než pozorování a sbírání unikátních tvorů. Loď Beagle se sem dostala během své pouti, při níž mapovala mimo jiné jihoamerické pobřeží. Pro Darwina a spol. to znamenalo roky strávené na moři nebo v přístavech. Není divu, že mladý vědec, který tu byl na cestě v zásadě jen na zkušenou, začal moře a lodě velmi záhy nenávidět.

Ale to nemůže přebít atraktivitu Galapág. Jistě, dá se zvolit jeden jediný ostrov a na něm strávit všechen čas. Chcete-li ale mít zážitek komplexní, je loď ideální varianta. A být v Ekvádoru a nezkusit se dostat na Galapágy, to by byl cestovatelský hřích. Sopečné, stále se tvořící souostroví patří mezi několik světových přírodovědeckých unikátů. Přežívá tu mnoho endemitních i jinak raritních tvorů. Ikonické a světově proslulé jsou želvy sloní, giganti, kteří tu kdysi plnily nevděčnou roli mohutné zásobárny jídla pro korzáry a na jejichž mase si pochutnával (anebo ho prostě jen jedl) i samotný Darwin. A právě v chovné stanici na jihu ostrova Santa Cruz, pojmenované po anglickém vědci, tyto pozoruhodné tvory chovají a vypouštějí zpátky do přírody, když se poštěstí. Cestu do pravěku podobně jako obří želvy připomínají i zdejší leguáni, někteří z nich plavci, jiní suchozemci, všichni dohromady stvoření připomínající pevné pouto mezi současností a pradávnou minulostí. Na ostrovech potkáte tučňáky, tuleně, ještěry, krásné ptáky treje modronohé, kormorány, kraby, můžete mezi nimi volně procházet, protože většinou nejsou plaší, prostě přírodovědný ráj.

Zde musím dát velký kredit všem průvodcům, kteří se nám na ekvádorské cestě věnovali. Ať už to byli přímo lidé z lokální agentury Gentian Trails DMC, která náš trip měla na starosti, nebo místní jako na Galapágách či v pralesích. Buď to byli vzděláním přírodovědci, nebo historici, podle toho, kde jsme putovali, všichni ale zároveň zábavní a komunikativní lidé. Začal s námi na jachtě Enrique, rodák ze Santa Cruz, přírodovědec každým coulem, s perfektní angličtinou s neskutečnou slovní zásobou schopnou pojmenovat každý kvítek, každý kámen, každého tvora, na kterého jsme ukázali. A zdatný potápěč. Šnorchlování u malého ostrůvku Santiago po jeho boku bylo speciálně pro mě, držitele dávno zaprášené potápěčské licence, asi největším zážitkem. Člověk zvyklý hlavně na jihoevropské vody je u strmých břehů galapágských ostrovů oslněn pestrostí života kolem nich. Viděli jsme skotačivé tuleně, pářící se želvy, roztodivné ryby a pak připlulo monstrum. Pětimetrový rejnok Manta. Ve skupině složené z nás a postarších amerických turistů to vyvolalo menší pozdvižení, Enrike ale situaci uklidnil a doporučil se s Mantou prostě v klidu potápět. Odměnou byla velkolepá salta a ladné průplavy toho monstra kolem nás, jako by Manta tančila radostí, že nás vidí.

Neměl bych zapomenout na speciální, i když tak trochu nechtěný zážitek, který nám Galapágy připravily. A sice život offline. Drtivou většinu času jsme se pohybovali mimo telefonní signál a mimo internet. To i později v deštném pralese daleko od civilizace se v izolovaném resortu uprostřed divočiny vynasnažili pro hosty pochytat pár zbytků signálu, tady ani ťuk. Nebýt to v době, kdy se doma v Česku právě lámal politický chleba po parlamentních volbách, a i jinak se dělo mnoho věcí, vyžadujících naši pozornost, mohlo by to být občerstvující. Takhle to bylo trochu stresující. Ale to už je na každém, co na cestách hledá, jestli se umí zcela osvobodit od svých všedních povinností.

Quito: Metropole v sopečném prachu

Po návratu z Galapág jsme zas jen na skok ochutnali Quito. Že to je prazvláštní město pochopíte, už když vyhlédnete z okna letounu před přistáním. Je postaveno na zvrásněném andském plató, nepřehlédnete široké, většinou bujnou vegetací porostlé prolákliny, táhnoucí se hustou zástavbou. S nadmořskou výškou 2850 metrů je druhým nejvýše ležícím hlavním městem světa po bolívijském La Paz, které je ještě o 790 metrů výš. Lidé tu žili už dávno před začátkem křesťanského letopočtu, svůj strategický význam ale získalo až v dobách, kdy si zdejší kraj a lid porobili Inkové.

Navzdory tomu, že v blízkém okolí byly a stále jsou aktivní sopky, vybrali si místo jako centrum i španělští konkvistadoři. Zakladatel metropole Sebastián de Benalcázar poté, co Španělé v 16. století říši Inků dobyli, nechal zdemolovat vše, co tu po sobě nechala, a začal stavět město nové, španělské. Smířlivě ho pojmenoval po domorodém lidu Quito, který zprvu ve Španělech viděl především osvoboditele od incké nadvlády, až později jen další utlačovatele. Nazval ho nejprve Santiago de Quito, později se přejmenovalo na San Francisco de Quito po světci Františkovi, což je i dnešní, nicméně běžně nepoužívaný oficiální název. Město vyrostlo krásné a Ekvádorcům a jejich předkům se jeho historické centrum podařilo úctyhodně zachovat. Společně s polským Krakovem pak bylo staré centrum Quita v roce 1978 jako první ze světových měst zapsáno na seznam památek UNESCO. Od té doby je takřka nemožné tu cokoliv nového postavit a něco měnit.

Proti člověku a jeho zásahům je tedy klenot Quita chráněný, ovlivnit plány, které s ním má matka příroda, je ale mimo lidské možnosti. Jak bylo řečeno, metropole s více než dvěma miliony obyvatel leží v blízkosti aktivních sopek a ty o sobě občas dají pořádně vědět. Většinou mívají erupce naštěstí jen podobu několikacentimetrových nánosů popela, pokrývajících velké části města, ale může být hůř. Jinak ovšem sopky se svými zasněženými špičkami – a mezi nimi zvlášť krásná Cotopaxi, která díky svým 5800 nadmořským metrům působí majestátně i z Quita vzdáleného padesát kilometrů – tvoří nádherné kulisy města.

Do hlavního města se ještě vydáme na konci našeho putování, teď ale rovnou z letiště míříme dodávkou s naším novým průvodcem, světákem, samotným majitelem cestovní agentury, která se tu o nás stará, Santiagem Martinezem, na krátkou cestu severovýchodním směrem do andského údolí poblíž města Ibarra. Tam leží náš další cíl: Hacienda Zuleta.

Jako po příletu i nyní jsme překvapeni, jak hladký je tu průjezd městem. Ani v dopravní špičce téměř žádné zácpy nebo dlouhé fronty u semaforů. Ptáme se Santiaga, jak je to možné, a on má prozaické vysvětlení. V městě prostě není mnoho osobních aut, protože jsou extrémně drahá. Při pořízení je na ně uvalena devadesátiprocentní daň, a to už je značná bariéra. Lidé využívají daleko více veřejnou dopravu, která je pro změnu velice levná. Metropole je konečně blízko otevření první trasy metra, zatím to ale i tak dobře zvládají autobusy, elektrobusy a trolejbusy, případně taxíky. Obecně v Ekvádoru je celkem dobrá úroveň silniční infrastruktury. Zejména za vlády populistického prezidenta Rafaela Correy se do ní masivně investovalo bez ohledu na to, že nebylo kde brát. Důsledkem je dnes obří zadlužení vůči Číně. Smutná daň pro stát, jehož oficiálním platidlem je americký dolar.

Hacienda Zuleta: U prezidentů doma

Právě Hacienda Zuleta, na níž po necelých dvou hodinách přijíždíme, má politický background se silným poutem k USA. Obří, stále funkční farma z koloniálních časů rozprostírající se na dvou tisících hektarech pozemků, která dnes slouží také jako luxusní butikový rustikální hotel, patří od konce předminulého století rodině s pověstí ekvádorských Kennedyů, vlivných politicky, finančně i intelektuálně. Rodina Plaza Lasso dala Ekvádoru dva liberální prezidenty. Prvním byl Leonidas Plaza, druhým jeho syn Galo Plaza Lasso, otec současného šéfa farmy Fernanda Polence a jeho sester.

Galo se narodil v USA, kde jeho otec byl v dočasném exilu. Jako jedno z mnoha prostředních jmen získal Lincoln na počest legendárního prezidenta, vystudoval ve Státech dobré školy a sám se stal v roce 1948 hlavou Ekvádoru táhnoucí zemi k Washingtonu politicky i ekonomicky. Byl celkem úspěšný a oblíbený, Ekvádoru se za jeho časů dařilo, vzkvétal hlavně dodnes klíčový banánový byznys, a tak se Plaza stal po dlouhých letech prvním prezidentem, kterému se podařilo dosloužit celé jedno čtyřleté funkční období.

Jsme ubytovaní v části farmy, kde bývalý prezident bydlel, a vše je tu zachováno tak, jak to asi tenkrát vypadalo. Po stěnách jsou rozvěšené rodinné portréty, na starodávných stolech a skříních mezi vázami, nádobím a svícny jsou suvenýry z cest, různé účetní knihy a sešity se zápisky. Je to zvláštní pocit, jako byste stále byli u někoho doma, kdo tu nechal rozpitý čaj a nedodělanou práci.

V rozlehlé knihovně, kde jsem se po večeři usadil do křesla a probíral se starými svazky encyklopedie Britannica, jsem se seznámil s panem Fernandem, bodrým a hřmotným elegánem, který dnes farmu se sestrami spoluvlastní a vede. Přihnal se do místnosti a začal cosi dělat s krbem. Je pravda, že z něj před tím docela kouřilo, ale přičítal jsem to vysokému tlaku a přišlo mi to vlastně docela venkovsky romantické. Fernando si mne všiml, až když nepatřičně otočenou záklopku komína opravil, přispěchal ke mně, omlouval se a podal mi ještě od popela ušpiněnou ruku. Bylo už pozdě, prý nechtěl rušit, ale slíbil, že s námi další den povečeří. Odešel zas jak vichřice.

A když je řeč o večeři, zatím jsem taktně pomlčel, že na moři u Galapág to přes nepopiratelnou snahu prostě nebylo ono. Zázraky se na malé lodi s omezenými zásobami prostě dělat nedají. Zato v Zuletě jsme si užívali. Devadesát devět procent servírovaných jídel má původ na farmě. Je zcela soběstačná. Naleznete tu jakoukoliv zeleninu či ovoce typické pro tento kraj, a samozřejmě krávy, kozy, ovce, prasata, drůbež. Dokonce tu mají vlastní pstruhy a na jednom z nich jsem si pochutnal po boku Fernanda vesele vyprávějícího o peripetiích své rodiny včetně pestrého rozvodu s vlastní paní. Co musím vypíchnout je omáčka aji, která se servíruje jako předkrm nebo doplněk k mnoha pokrmům. Je hodně spicy, vyrobená z tamarillos (stromových rajčata), pálivých paprik, lístků koriandru, cibule a limetkové šťávy. Nemohl jsem se jí nabažit ať už obyčejně na chlebu, nebo rozmíchanou v dýňové polévce.

Necelé tři dny v Zuletě utekly příliš rychle. Stihli jsme tu jeden hezký hike do okolních kopců a teprve při něm pochopili rozlehlost farmy, zahrnující i celou místní početnou obec, jejíž obyvatelé většinou pracují právě pro ni. Galo Plaza jim v padesátých a šedesátých letech přidělil pozemky, takže o jakémsi pozdním feudalismu tu nemůže být od té doby řeč, zdá se, že komunita s farmou žije v dobré symbióze. Zážitkem byl rozhodně i výlet na koních, jichž tu chovají desítky. Procválali jsme na hřbetech hodných kobyl posvátné údolí domorodého lidu Caranqui s několika jejich zachovalými svatyněmi. Cílem byla několik kilometrů vzdálená kondoří základna stále ještě na území farmy. Pokoušejí se tu chovat, rozmnožovat a pokud možno vypouštět do přírody ohrožené kondory. Se střídavými úspěchy se jim to daří, problém je hlavně s místními lidmi zatíženými dávnými pověrami. Kondor je pro ně stále tajemný nepřítel, tak ho zabíjejí. Snažili jsme se z pozorovatelny dalekohledem vystopovat i místního medvěda, mírumilovného tvora s fleky kolem očí, díky nimž se mu říká brýlatý. Neměli jsme ale štěstí.

Amazonie: U Švýcara v Sacha Lodge

A tak odjíždíme zpět do Quita, kde nás znovu čeká jen nocleh a ráno letecký transport do džungle. Tam budeme mít za nespatřeného medvěda bohatou náhradu v opravdu pestré fauně. Tentokrát let trvá jen pár desítek minut, než sedáme zhruba 300 kilometrů východně od Quita ve městě Coca. To už je Amazonie a cítíme to hned po vystoupení. Horko a vlhkost. Čekají nás průvodci ze Sacha Lodge, do níž máme namířeno. Coca leží na řece Napo, jednom z důležitých přítoků Amazonky, a právě po ní nás čeká zhruba dvouhodinová plavba úzkým motorovým člunem do nitra pralesa, kde se nachází unikátní Sacha Lodge. Kvalitní resort uprostřed divočiny tu postavil švýcarský dobrodruh a podnikavec Benny Ammeter, bohužel už zesnulý.

V sedmdesátých letech minulého století se zamiloval do ekvádorského deštného pralesa, rozhodl se tu žít, a nakonec i podnikat. Kus od Coca vybudoval první hotel, dnes docela velký resort Casa del Suizo, jeho snem ale bylo proniknout dál do pralesa. Záhadně se mu podařilo tehdy koupit od vlády 500 hektarů kolem černých vod jezera Pilchicocha. Tak vznikl základ pro dnešní Sacha Lodge. Postupně plochu své rezervace více než zčtyřnásobil a v roce 1992 otevřel. Budiž mu ke cti, že z jeho záměru od počátku profitují místní lidé, žijící na březích Napo, a turismus tu je velmi regulovaný a k přírodě ohleduplný. Celý resort je ekologický, energeticky soběstačný, probíhá tu mnoho programů na ochranu přírody, nesmí se tu kácet a tak podobně. Průvodci jsou vyškolení přírodovědci.

Ten náš se jmenuje Pablo a je to přísný, spíš mlčenlivý chlapík. Když ale zjistí, že někdo má opravdový zájem o přírodu, rozpovídá se. Strávíme s ním tři dny plné divočiny. Těžko se ty zážitky přenášejí na papír. Noční výprava pralesem, jehož zvuky nejdou reprodukovat. Potkání s tukany, piraňami, pavouky, vážkami, kobylkami, všemožným hmyzem. Plavba úzkým potokem proplétajícím se bujnou vegetací a najednou šustění v listech, stále hlasitější, pak skřeky a my jsme uprostřed dvousethlavého opičího gangu. Koupání v černém jezeře. Návštěva domorodé vesnice, kde dostaneme naservírované třeba usmažené larvy. Procházka po visutém žebřinovitém mostu vztyčeném nad korunami pralesa a dole pod námi řev opičího alfasamce tak silný, že byste čekali King Konga, přitom to byl sotva metrový vřešťan. Bylo toho plno a bylo to mimořádné.

Z Amazonie míříme za podobným zážitkem do mlžných lesů rezervace Mashpi. Opět krátké zastavení v Quitu a hned pryč, tentokrát přes tři hodiny v autě na severozápad.

Chvíli po opuštění metropole se dostáváme na dálnici, která propojuje souvisle (s výjimkou krátkého úseku v Panamě) Severní a Jižní Ameriku od Kanady až po Argentinu. Takzvaná Panamericana je se svými třiceti tisíci kilometry nejdelší silniční žílou světa, my se na ní ale ocitáme jen nakrátko.

Ještě si dáme zastávku v místě, kde ji protíná rovník, v Mitad del Mundo. Je tu docela milé muzeum – Museo Intiñan – věnované domorodým tradicím a také výrobě čokolády s demonstrací správného zpracování kakaových bobů. Pro většinu turistů je ale hlavní atrakcí právě nultá rovnoběžka. Legračně, ale jedině tak pro naivní neználky, tu probíhají demonstrace různých efektů spojených s jižní a severní polokoulí. Zejména Coriolisovy síly, která vliv setrvačné síly na tělesa, což má na Zeměkouli na svědomí opačné točení větrů a mořských proudů na obou hemisférách. Obehraný trik s výlevkou v umyvadle tu zruční průvodci předvádějí k úžasu nepoučených, kteří fascinovaně hledí na to, jak metr za a metr před čárou rovníku se vír v umyvadle točí na opačnou stranu. Rychle pryč.

Mashpi: Luxus uprostřed mlžných lesů

Za okamžik už opouštíme legendární dálnici a stáčíme to do kopců a serpentin. Pak cesta mizí v hustém lese, připadá mi to až směšně doslovné, ale všude kolem je hustá mlha a ano, jsme v lese, kterému se říká mlžný. Už je to spíš tankodrom, za chvíli narážíme na bránu, jsme vpuštěni a pokračujeme dalších pět kilometrů terénní cestou. Když dorazíme, nestačíme se divit. Z mlhy vystupuje obklopen hustou zelení skvostný hotel. Mashpi Lodge, objektivně nejlepší ubytování a služby z celého našeho pobytu. Kuchyně zaostala za Zuletou jen proto, že tohle je taková ta klasika z dobrých metropolitních restaurací, Zuleta je jako návštěva u babičky na venkově.

I tady je koncept podobný jako na ostatních místech, na kterých jsme byli. Příroda, příroda a zase příroda. To je ten nejlepší prodejní artikl, který v Ekvádoru nabízejí. S průvodcem Lorenzem podnikáme dvě delší túry a jednu noční. Výživná je hlavně cesta vedoucí takřka pořád po proudu řeky zakončená nádherným koupáním v jednom z vodopádů. Nazpět nemusíme proti proudu, ale vyšplháme na svah nad vodopádem, kde je stanice dlouhé lanové dráhy vedoucí téměř až k hotelu. Na jiném místě je vyhlídková lanovka poháněná vlastními silami, šlape se na ní jak na kole. Většinu času v mlžném lese mží nebo leje, ale občas vykoukne i slunce. A je to zrovna ve chvíli, kdy Lorenzo láká na med kolibříky. Ti kouzelní ptáci, jediní, kteří umí díky konstrukci a hbitým pohybům svých křídel létat do všech směrů, a o nichž si původní obyvatelé Ekvádoru proto mysleli, že jsou to nadpozemské bytosti, se za medem ženou a nic nedbají naší přítomnosti. Je to jedna velká módní přehlídka pestrobarevného peří a leteckých schopností.

Užasle sledujeme ten kolibří rej a občas ho naruší odporný komár. Varovali nás před nimi a v hotelech jak v Amazonii, tak i v mlžném lese nás vybavili repelenty. Tak šílené jako v létě u jihočeského rybníka to ovšem není. Nic, co by stálo za řeč.

Po dvou týdnech nabitých přesuny a zážitky přichází loučení. Ještě zbývá to, na co jsou Ekvádořané právem hrdí. Jejich hlavní město. Leccos o něm jsem již napsal. Zmíním krásný koloniální hotel v chráněném starém městě, v němž jsme spali po příletu a také před odletem. Pětihvězdičkový Casa Gangotena ležící na starobylém náměstí sv. Františka je podle našeho průvodce Santiaga tou nejlepší volbou. Můžeme potvrdit.

Po obligátní turistické prohlídce starého centra se všemi jeho katedrálami, kostely, paláci a pestrými obchůdky míříme na letiště. Kufry plné čokolády. A pak mne zavolá celník… Ale to už jsem vyprávěl. Adios Ecuador!