Jejich bude království nebeské
13. října 2016, 22:23
Někteří sní o tom, jak bude krásně po smrti, až dobrotivost některého z bohů „odplatí jednomu každému podle skutků jeho,“ jak konejšil souvěrce Pavel z Tarsu.
„Každému podle jeho potřeb,“ zvěčňují pozemský ráj v hlubokém snění vyznavači kultu sociální spravedlnosti. „A podle jeho zásluh,“ dodávali praktici téže ideologie a mysleli tím zásluhy o systém reálného socialismu.
Zásluhy o národ (ale jen ten jediný) zase chválí jiní. Všichni dohromady od eneolitu myslívali na jediné: jak to udělat, aby lidem nevládli protivové, pitomci velkých kalibrů a jejich party? Dědičné, prachaté, zhůry vyvolené?
Kromě demokracie na nic lepšího nepřišli. Jenže, jak vypočetl Platón, je v ní samá svoboda: otec je roven dítěti, syn se nebojí rodičů, učitel se bojí žáků, mladí se mají za rovnocenné se starými, i otroci si přivlastňují svobody. V takovém státě, psal Platón, občané nedbají zákonů, svobodu mají i zvířata a osel a kůň do vás klidně na ulici vrazí, pokud se neuhnete.
Což je hrůza a demokracie se promění v tyranidu. Proto Platón navrhnul takové státní zřízení, v němž vládnou filosofové, lidé vzdělaní a zkušení. K ruce mají strážce obecních pořádků a ti dohlížejí na to, aby se se svolením vlády sezdávali pouze lidé schopní a jejich děti aby dostaly výlučné vzdělání. Děti ovšem budou z rodin odebrány a vychovávány státem. Kojící matky obstarávají mlékem všechna novorozeňata a nutno dbát o to, aby nepoznaly vlastní děti. Neduživé budou likvidovány.
Platónův fašistický stát měl v sobě zárodky principu záslužnosti, ocenění schopností. Doporučoval také, aby v řemeslech podnikali výhradně přistěhovalci, nikoli domácí občané, a to nejvýše dvacet let (ovšem při nějakých těch zásluhách by se pobyt dal prodloužit…).
Athénský potrhlík se pokoušel své ústavní nápady nalít do hlavy syrákúského samovládce Dionýsia a jeho stejnojmenného syna: toho nakonec tak rozčílil, že dal Platóna prodat do otroctví.
Představa, že by měli vládnout „nejlepší z nás“ na základě školních výsledků a také muži zralí (Platón počítal s nejméně padesátiletými, Dionýsiovi II. bylo třicet) vydržela lidu dodnes. Podnikatele v politice trápí lidé od novin znalostními otázkami. Stejně jako komise soudních lékařů zkoumala duševní obzor Josefa Švejka dotazy, zda jest radium těžší než olovo, zda věří v konec světa, zda by dokázal spočíst průměr zeměkolule, popřípadě kolik je 12897 krát 13863, dělají si též současníci iluse o jakési výlučnosti politiky v domokracii.
Přitom to je ta banalita: zvolí tě nebo vylosují, rozhoduj. Číňané, nemyslím maoisty, měli pro státní byrokracii náročný systém zkoušek. Nicméně vládli lidé bez jakýchkoli zkoušek. Římská aristokratická republika i principát znala několik svých učenců, ale jen vzácně patřili do stavu senátorského. Každý aristokratický buran živil totiž zástup vzdělaných hellénských propuštěnců a otroků. Že by na své pány měli velký vliv, nelze v historii vypozorovat.
Copak dnes? Pah! Politici jsou inženýři, doktoři atd., držitelé sbírek diplomů ze všech možných i nemožných zařízení. Též vládce největší meritokratické republiky plné osvícených oligarchů je nanejvýše vzdělán. Vladimír Vladimírovič Putin, nepochybně čtenář Platónův, ví, že v takovém souručenství může dobře vládnout pouze klika „strážců“ a jeho projekt vlády tajných policistů je živoucím zdokonalením platónismu.
Představy o tom, že by vládli, předsedali a řídili lidé s vysokými intelektuálními předpoklady, jsou spíše pasti trýznivé sebestřednosti. Diplom ze školy není zárukou morálnosti. Lidé s výučním listem mohou vykrádat autoservisy apod., ale lidé s inženýrskými tituly rozkradou státní rozpočty. Jedni i druzí se svým způsobem zasloužili o stát a podle situace budou oceněni; a nemusí to být trest.
V demokratických Athénách kdysi dávno fungovaly hetairie, tedy politické kluby, jakési zárodky partají. Onen slavný vítěz od Salamíny Themistoklés viděl odměnu za spravedlivou politickou práci jednoduše: „Nikdy bych si nesedl na takové místo, z něhož by mí přátelé před ostatními neměli prospěch.“ A to neměl ani maturitu.