MotejlekSkocdopole.com

Charles Moore (68) jeden z životopisců Margarety Thatcherové, ale ten zdaleka nejdůkladnější, v rozhovoru pro list The Telegraph vzpomněl historky ze setkání své rodiny s političkou na pensi. Aniž by tušil, s kým hovoří, zeptal se jeho sedmiletý syn Will baronky, zda-li by se chtěla stát ministerskou předsedkyní a zda-li by prosazovala dobré zákony.

Klukovi se dostalo odpovědi, kterou po ní už žádný tory v politice nedokázal zopakovat: „Ano, udělala jsem dobré zákony. Posílili jsme britskou obranyschopnost, omezili sílu odborů a snížili daně, takže lidem zůstává více z toho, co vydělávají.“

Will Moore chtěl ještě vědět, „zda’s zbohatla, když jsi byla premiérkou“? – „Ne. Vlastně jsem o část příjmů přišla.“

Vydělávat začala Lady T, jak Thatcherové říkal její personál, až po odchodu z Downingovy ulice 10. Hodně cestovala, hlavně po Americe, kde přednášela. Byla žádaná a v devadesátých letech dostávala za vystoupení padesát tisíc dolarů. Koncern Philip Morris ji měl na výplatnici jako globální poradkyni za 250 tisíc dolarů ročně.

Prostředky ukládala do nadace se svým jménem, kterou založila roku 1991 na šíření demokracie, právnosti, transatlantismu, volného obchodu, na podporu lidí z bývalých komunistických zemí a na rozšiřování kontaktů Evropanů s národy Předního východu.

Thatcherové nadace a wokeism
Mezi oblíbený objekt její nadační činnosti patřila Buckinghamská universita, založená pod jejími auspiciemi roku 1973. Po odchodu z politiky dlouho fungovala v jejím vedení. Je to nejstarší britská soukromá vysoká škola universitního typu, která drží královské oprávnění udělovat tituly. Podle filosofa a literáta Rogera Scrutona (✝︎2020) jde o „jedinečnou instituci, zřejmě poslední politicky korektní universitu v Evropě“.

Z politické závěti Thatcherové nelze podobné obraty vyčíst, ale tušit. Všichni, kteří pod obratem korektnost rozumějí ohleduplný vztah mezi lidmi a nikoli vystrašené poklonkování všelikým menšinovým floskulím, se dočkali módní vlny, která zatopila akademický svět a politiku. Buckinghamské učení s více než třemi tisíci studenty z celého světa si dokázalo udržet autonomii myšlení a její vedení se drží svobody projevu, pilíře západního světa.

Universitní vicekancléř James Tooley (66), profesor vzdělávacích procesů, thatcherista, který dokázal, že nízkonákladové soukromé vzdělání je účinnější než státní, dokonce veřejně vystoupil proti emocionální cancel culture. Trendům natruc založil universitní Středisko heterodoxní sociální vědy, aby „vybalancoval akademické poměry“ a aby zkoumal „původ a intelektuální historii progresivního illiberalismu známého též jako wokeismus“.

Nemá to lehké a ke vzdoru progresistů se přidal tíživý stín společnosti Global University Systems (GUS) rusko-izraelského businessmana Aarona Etingena (46). Podnik školského průmyslu založil v roce skonu Thatcherové (2013) a vlastní po světě tři desítky zařízení fakultního a universitního typu. Za Buckinghamskou universitu nabídl třicet milionů liber, byl však zatím odmítnut.

Tahanice o Buckingham mají v sobě možná symboliku výprodeje thatcherismu. Konservativní strana se od vlády Thatcherové (1979 až 1990) v nových generacích posunula směrem k levicové podbízivosti (srov. podobný trend v Německu s vykrádáním sociáldemokratismu za Kohla a zeleného hnutí za Merkelové). Dějiny poválečné Británie lze proto rozdělit do období před a po Thatcherové.

Bondova šéfová
Když roku 1979 poprvé v čele toryů porazila labouristy, prožívala Británie těžkou hospodářskou krisi. Dva roky předtím musela dokonce socialistická vláda přijmout úvěr od Mezinárodního měnového fondu. Produkční síla ostrovní ekonomiky byla zlomena válkou a klíčová odvětví byla v důsledku válečné ekonomiky pod státní správou. Odboroví bossové střežili zaměstnanecké zákony a stejně jako dnes v západní Evropě bránili jakékoli účinné restrukturalisaci.

Pokusy labouristů dosáhnout změny havarovaly na masových stávkách. Díky jedné z nich, dlouhé stávky komunálních zaměstnanců, se dostali konservativci k moci: Thatcherová svůj úspěch zopakovala ještě dvakrát, to už jako triumfátorka nad neschopnými argentinskými generály ve válce o Falklandy (nárokuje si je též pres. Milei) a jako krotitelka odborářské vlády nad státními doly.

Vypadá to jako drb, ale žena v čele Británie se otáčela za plotnou stejně zručně jako dokázala točit mužským osazenstvem partaje, vlády a poslanci dolní sněmovny. Ministři dosvědčovali, že po zasedání kabinetu fičela domů udělat večeři manželovi Denisovi.

Tvůrci fantasie o Jamesu Bondovi premiérku s manželem čekajícím na krmení ztvárnili v závěru dílu Přísně tajné (1981), kdy filmová Thatcherová bere v kuchyni telefon, aby jí Bond osobně hlásil splnění úkolu.

Obrázek z fikce, která upomíná Británii na imperiální časy, kdy londýnská politika rozhodovala o geostrategických počinech. Reálnější, již nemocnou baronku, ztvárnila v oskarovém filmu Meryl Streepová (The Iron Lady, 2011), aktivistka americké levice.

Tantrikovo vidění
Rozhodnost až tvrdohlavost Thatcherové, která přes konservativní výchovu z rodiny pro doprovodnou roli ženy po boku muže byla přesvědčena o tom, že právě ženy lépe zvládají v politice stressové situace než muži, vrátila Spojenému království na čas ilusi dávné velikosti.

Udělala pro to maximum. Dokonce přiznala, že politice se mohla věnovat pouze díky majetku obchodníka Denise Thatchera (✝︎2003), jak psala tehdy starší sestře Muriel (✝︎2004): „… hodně peněz, ne moc atraktivní, hodně reservovaný, ale docela pěkný, milý.“ A on o ní? „Pěkná žena, trochu přes váhu. Když jsem ji požádal o ruku, moc nadšená nebyla.“

Konservativní žena, která neměla nic proti homosexuálním svazkům, ale souhlasila s trestem smrti, dokázala špásovat s mysticismem. Když roku 1975 stanula v čele partaje, svolila k setkání s vyhlášeným tantrikem Čandraswamím (✝︎2017), duchovním rádcem kapacit jako Nixona, Rowlanda, herečky Taylorové, Chášuqdžího. Džinista jí věštil, že se stane předsedkyní vlády „na devět, jedenáct nebo třináct roků“. Prý pak začala rádžasthánského tantrika pokládat za světce a nikoli podvodníka.

Zatímco většina politiků myslí na to, jak se udržet, Thatcherová na to zjevně nemyslela: „Nejsem politik konsensu, jsem politik přesvědčování.“ Jakoby spolehla na tantrika. Jean-Claude Juncker (dnes 70), předseda Evropské komise v pothatcherovské éře, když se mu doma podařilo upozadit všechna podezření z nejpříjemné tajnoslužební aféry, výstižně formoval základní problém demokratických politiků: „Všichni víme, co dělat, ale nevíme, jak být znovu zvoleni, když jsme to udělali.“ Thatcherové to vycházelo, třebaže to někdy vypadalo, že tluče hlavou o beton.

O kohoutech a slepicích
Na sjezdu konservativců na podzim 1980, kde ji kritisovali partajníci za tržní reformy a domáhali se změny kursu, odpověděla bojovně: „Chcete-li, obraťte. Lady obracet nebude! Neříkám to jenom vám, ale též přátelům v zámoří a také těm, kteří nejsou našimi přáteli.“

Když už byla v posicích, uměla mužům kolem sebe vysvětlit, co si o nich myslí: „Pánové, kohout může kokrhat, ale je to slepice, která snáší vejce.“ Kdysi revoluční, dnes feministická nuda. Feministky ji ale nerady: jednak je zastiňovala a jednak měla ve své vládě málo žen. Od poslanců si za svůj příměr vysloužila nadávku Slepice Attila, nesnášeli ji muzikanti punkového rocku.

V Evropě odmítla hlubší integrační procesy a jejím nepřítelem byl předseda Komise, socialista Jacque Delors (✝︎2023), plánovač redistribuce bohatství, odmítač neoliberalismu a levičácký francouzský antiamerikanista.

Proces škrcení britského socialismu nefungoval jednosměrně. Thatcherové úhlavní nepřátele z levého bloku doplňovali nespokojenci z vlastní partaje i z liberálních hnutí. Životopisec Moore, od premiéra Johnsona baron Moore of Etchingham, sám z liberální rodiny, o ní za svých pařížských studií prohlásil: „Je fakt hrozná.“ Nikdo tehdy nedokázal formulovat, čím vlastně, a odpor byl jistě vzájemný: na resolutní ženu v čele politiky nebyl nikdo zvyklý a zlých přízvisek dostávala plno.

Energetická whiskey
Baron Moore, autor Telegraphu a Spectatoru, dodnes nechápe, proč si ho Thatcherová o dvě desetiletí později sama vyžádala, aby sepsal její biografii. Výsledkem šesti set rozhovorů s ní a s lidmi z jejího okolí včetně přístupu k její korespondenci, bylo třísvazkové dílo o třech tisících stránkách. Na přání političky byly vydány až po její smrti. Moore nyní vydal jednosvazkové kompendium, ale také o tisícovce stránek.

Lze se tak dozvědět, že Thatcherová večer ráda whiskey. Své tajemnici Crawfordové se svěřila, že v noci nemůže pít gin s tonikem, ale whiskey, „aby měla energii“. Liberální demokrat a předthatcherovský ministr zahraničí David Owen (dnes 87) o ní řekl: „Táhne za ní parfém a sladká vůně whiskey; je neuvěřitelně atraktivní!“

Pokládala se za průkopnici v módě pro ženy v postavení a radila se s návrháři Lagerfeldem a Armanim. Charles Powell, jeden z jejích osobních tajemníků, konstatoval, že nebyla schopna vnímat zábrany: „Viděl jsem ji říkat a dělat věci, které nikdo jiný nedělal.“ Bližšího neprozradil nic a není divu, že se dnešním generacím musejí její nasazení a bojovnost zdát jako chování autisty (již na to thema vyšla i kniha).

Na druhou stranu dnešní vůdkyni toryů Badenochovou (45) to neuchvacuje: „Nemusela čtyřikrát pětkrát denně natáčet klipy pro sociální sítě.“ Kromě toho má tři děti ve věku pod třináct, kdežto Lady T je už měla z domu (její syn David si udělal roku 2004 jméno jako podílník příprav puče v Rovníkové Guineji).

Před daňovou zátěží prchal z ostrovů, kdo mohl. V jejich počtu Rolling Stones, kteří se raději daňově usadili ve Francii (viz double LP Exile On Main St., 1972). Za své první vlády snížila špičkovou daň z příjmu z 83 procent na šedesát, ve druhé na čtyřicet procent, základní na třicet. Zvedla však DPH z osmi na patnáct procent.

Za druhé vlády dokončila jednu z nejsilnějších deregulací na Západě: privatisovány energie, telekomunikace, letectví a jestliže v roce 1970 bylo v Británii šest procent populace akcionáři, o dvacet let později každý pátý. Touha po individuálním profitu a spotřebě byly u Britů vyšší než tehdy v Evropě, vznikly silné koncerny. Po třetí vyhrála volby se sloganem agentury Saatchi & Saatchi „Strana práce nefunguje/Labour Isn’t Working“.

Prošustrované dědictví
Zafungovalo to jako Reaganova otázka v kampani proti Carterovi (1980): „Vede se vám lépe, než před čtyřmi roky?“ Americkou nespokojenost vystihl lépe, než aby se mořil s výčtem detailů.

Jako ve spirále se vracejí poměry z britských osmdesátek. Celý západ se topí ve finančních a hospodářských problémech, možnosti sociálního státu jsou přečerpány, vydírání kapitálu odborářskými bossy přesahuje míru splnitelnosti. Opět se šíří pouliční násilnosti, vše umocněno masivní imigrací, mohutnící islamisací Západu, ekochiliastickou ideologií, s upírem putinovštiny na krku, devastací a úpadkem středního měšťanstva. Je zle jako v době nástupu Thatcherové k vládě.

Její popularitu lze přirovnat k Trumpově: volena, ale milována málokým. Na její pohřeb roku 2013 s účastí královského páru (té pocty se dostalo předtím pouze Churchillovi) neposlal pres. Obama nikoho ze svého kabinetu. Clintonová i vicepres. Biden odmítli letět, tak americkou delegaci vedl bývalý vicepres. Cheney s dalšími republikány Schultzem a Bakerem III.

S pres. Reaganem (✝︎2004) si naopak rozuměla velmi, i když to tu a tam zaskřípalo. Neinformovala ho včas o falklandské flotile na jaře 1982 a on ji zase o rok později o obsazení Grenady, ostrova Commonwealthu.

Německý kancléř Helmut Kohl (✝︎2017) se vyhýbal premiérce, jako čert kříži. Návštěvě z Anglie lhal, že nemá čas a šel mlsat sladkosti, u čehož ho Thatcherová viděla. Kohl byl pro ni zosobněním nesympatického Němce, velkého, žravého, nedůvěryhodného. Bránila se dát souhlas se spojením poválečného Německa v jeden stát (klasický britský postoj už od královny Victorie: „Bylo by moc velké a silné.“). Když k němu došlo, varovala před jeho krachem.

Také dalším evropským politikům naháněla ostrovní návštěva strach, neboť Thatcherová vedla hovory vždy pouze k věci a ve vlastním, britském zájmu. Francouzský president François Mitterrand (✝︎1996), sám mazaný a náladový, svému ministrovi zahraničí Claudovi Cheyssonovi (✝︎2012) prý londýnské „železo“ nelichotivě charakterisoval slovy: „Pozor na ni, má rty Marylin Monroeové, ale oči Caligulovy.“

Železa bylo málo
Její klasifikace bolševismu platí dodnes: „Sovětský marxismus je ideologicky, politicky a morálně bankrot. Ale vojensky je Sovětský svaz silný a rostoucí hrozba.“ Za svůj antikomunismus ještě v oposici a plánům na posílení armády ji roku 1976 v sovětském armádním plátku Krasnaja zvezda kpt. Jurij Gavrilov titulkoval hanlivě „Železnaja dama ugrožajet“. To jí zůstalo, neboť se jí to líbilo. Gorbačova si při jeho návštěvě Londýna ještě před jeho nejvyšší funkcí otypovala na tolik positivně, že „by se s ním dalo spolupracovat“.

V jejím rodném Granthamu, kam do školy chodíval kdysi Isaac Newton, radní, přitom toryové, odmítli po smrti postavit její sochu, kterou jim daroval parlament, ale stalo se tak až roku 2022. Zůstala symbolem neoliberalismu, a ten spíše děsil a děsí, neboť je protikladem spolehlivé štědrosti státních podpor, lidi laská a uklidňuje.

Citovávala prý v té souvislosti s oblibou Abrahama Lincolna: „Chudáky neuděláme bohatšími, když bohatce necháme zchudnout. A slabé nelze posílit tím, že silné oslabíme.“ Dodnes pro mnoho lidí naprosto nepochopitelná logika a ani dnes příliš populární slova. Říkat to může kdekdo, ale jak uhodl Juncker, podruhé to nezkusí.

Margaret Thatcherová 1925 – 2013
Jedna z nejvýraznějších osobností britské politiky 20. století, první předsedkyně vlády na ostrovech a zároveň nejdéle v úřadu od napoleonských válek (lord Liverpool premiérem v letech 1812 – 1827).

1925 13.října jako Margaret Robertsová narozena v Granthamu ve střední Anglii
1947 diplom z chemie v Oxfordu; přispěla ke zjemnění zmrzliny
1950 dala se na politiku
1951 sňatek s manažerem a podnikatelem Denisem Thatcherem
1953 porodila dvojčata Marka a Carolu
1954 vystudovala daňové právo
1959 zvolena do parlamentu
1970 ministryní školství, zrušila bezplatné mléčné příděly na základních školách
1975 předsedkyní Konservativní strany
1979 vyhrála volby (ještě roku 1983 a 1987), svolila s proměnou Rhodesie v mugabeovské Zimbabwe
1982 válka s Argentinou
1983-1987 privatisace, likvidace moci odborů, liberalisace finačního trhu
1990 odstoupila, nástupcem v čele vlády John Major (dnes 82)
1992 jmenována doživotní baronkou Thatcherovou z Kestevenu
2002 po několika infarktech přestala vystupovat na veřejnosti
2003 zemřel manžel Denis Thatcher
2007 jako první z premiérů poctěna ještě za života sochou v parlamentu
2013 8.dubna zemřela po mrtvici