MotejlekSkocdopole.com

Jednou z nejvážnějších starostí T. G. Masaryka v průběhu první světové války byla obava, zda Francie, na jejímž území se nacházela nejdůležitější fronta konfliktu, vydrží německý nápor. Zhroucení Francie by výrazně ovlivnilo výsledek celé války a z Masaryka a jeho spolupracovníků učinilo věčné exulanty čekající v zahraničí na případnou amnestii rakouského císaře. Masarykův vztah k Francii byl osobní. Rodina jeho manželky měla hugenotské kořeny. Garrigue je pohoří v jižní Francii. Masaryk, který napsal pojednání o Pascalovi a Comtovi, byl znám ve Francii nejen jako politik, ale také filozof. Například literární historik Ernest Seillière, inspirován příspěvkem Václava Černého, věnoval v roce 1935 samostatnou studii Masarykově pojetí romantismu. Masaryk byl srovnáván s Aristidem Briandem. Podle Masaryka spočívala přednost Francie v její racionalistické tradici. Jeho srdce ale náleželo Severu. T. G. Masaryk, který instinktivně tíhnul k odkazu osvícenství, cítil osudovou rozštěpenost francouzského intelektuálního a duchovního života na vědecký pozitivismus a náboženský romantismus či Voltairův ateismus a Chateaubriandův katolicismus, na „věčný souboj mezi ohněm pohanského těla a touhou nadpozemské katolické duše“.

Jako člověk identifikující se s nordickým protestantismem, jehož étos se snažil přenést do středoevropského prostoru, Masaryk sdílel dobovou představu o dekadenci a úpadku Francie. Všímal si demografické stagnace kdysi nejlidnatější evropské země. Pozoroval nepořádky, rozvrat a pacifismus šířící se ve francouzské armádě, která v důsledku rozsáhlé vzpoury přestala být v květnu 1917 do zavedení přísných Pétainových opatření aktivní bojovou silou. Pokud by toho Němci využili, osud Spojenců by byl zpečetěn. Francouzi nakonec Masaryka svým odhodláním a zarputilou odolností překvapili. Vydrželi do vítězného konce. Nebylo to poprvé a doufejme, že ani naposledy. Vzdálení předkové dnešních Francouzů odrazili v roce 732 u Poitiers nápor muslimských vojsk a zabránili tak islamizaci Evropy, v jejímž severozápadním cípu se postupně rodil zcela nový typ civilizace.

Jednou ze zásadních pouček britské zahraniční politiky byla rada vštěpovaná generacím britských diplomatů: nikdy nepodceňovat regenerační potenciál Francie. Jako by Britové tušili, že Francie pravděpodobně přežije do doby, kdy Britské ostrovy budou opětovně rozčleněny na partikulární anglosaské a keltské státy. Málokterá země zažila tolik fatálních pádů a impozantních vzestupů. Kresčak, Agincourt, Pavie, Blenheim, Waterloo, Sedan a rok 1940 na straně jedné, Bouvines, Rocroi, Slavkov, Wagram, Solferino, Verdun a rok 1918 na straně druhé. Francie se rychle zotavila z totálního vyčerpání a rozvratu války o dědictví španělské, napoleonských válek a prusko-francouzské války, to znamená konfliktů, které by jiné, méně rezistentní společnosti připravily o veškerou životní sílu a vymazaly z dějin.

Od konce čtyřicátých do poloviny sedmdesátých let dvacátého století zaznamenala Francie „třicet zázračných let“ všestranného ekonomického a kulturního rozvoje, které doložily její nepostradatelnost pro západní civilizaci. Skotský lékař, antropolog a frankofil Robert Knox, jenž ošetřoval zraněné po bitvě u Waterloo, poznamenal o Francouzích v roce 1850, že jejich energie je stále nesmírná, žádná rasa jim osamoceně nedokáže vzdorovat a nic Francouzům nezabrání, aby opět nepochodovali na Moskvu. Jestliže by byla Francie napadena, republikánská vlajka by záhy zavlála nad Berlínem, Vídní, Moskvou a Petrohradem. Německý generál Erich Friedrich Wilhem Ludendorff, vůdčí postava německého válečného úsilí za první světové války, předpověděl roku 1930, že pokud by v Evropě vypukl rozsáhlý válečný konflikt, v jeho závěrečné fázi by po naprostém kolapsu Německa a Itálie čelili Francouzi (společně s Čechoslováky, Belgičany a Jihoslovany) na linii od Baltu po Jadran vpádu Rudé armády. Nezapomeňme také na závěr slavného Čapkova románu Válka s mloky: „Třetina Francie je už pod vodou. Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili, sděloval syn Frantík. Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří. Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili.“

Jak ukázala lekce od Poitiers, Evropa může pozbýt Pyrenejský poloostrov, jižní Itálii, Balkán a východní oblasti sahající až k Labi, ale pokud nechce být asimilována Blízkým východem a severní Afrikou, nesmí se vzdát Francie. A to navzdory ambivalentním pocitům, které vůči sebestředným Vercingetorixovým potomkům občas zakoušíme. Konec Francie, to je definitivní zánik Západu, to znamená svébytné kulturní a politické syntézy románského Středomoří a germánského Severu. Je otázka, zda je francouzský organismus a etnický základ natolik životaschopný, aby umožnil opětovné vzepětí, na které nyní čekáme. Zda v hlubinách francouzské duše dříme „francouzský hněv“ (furor Gallicae) od Verdunu, bez kterého by Masarykův projekt nezávislého demokratického středoevropského státu nebyl myslitelný.
Ivo T. Budil