Masarykovská neděle na motejlek.com: T. G. Masaryk a krize západních elit

George Orwell kdysi napsal, že bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích Etonu, zato počáteční bitvy všech následujících válek se tam prohrály. Zmíněný literát byl přesvědčen, že od druhé poloviny devatenáctého století došlo k patrnému úpadku anglické vyšší třídy, která pozbývala své schopnosti, odvahy, tvrdosti. Nakonec přišel čas, kdy „panáci“ jako Eden nebo Halifax mohli vypadat ve srovnání s lidskou prostředností a šedivostí, jež je obklopovala, jako výjimečně talentovaní muži. Ustrnutí vzdělávacího systému, který nebyl schopen formovat skutečné elity, vyústil do ochablosti, ztráty impéria a prostřednosti maskované jako „ostrovní výlučnost“. Orwell zdůraznil, že příslušníci vládnoucí třídy nemusejí být nutně cynickými darebáky, zrádci nebo fyzickými zbabělci. Hodina podobných individuí přichází v poslední fázi společenského rozkladu. Až v době soumraku vrhají malí lidé velké stíny. Mnohem častějším příznakem sociální nemohoucnosti je hloupost, nevědomá sabotáž, neomylný instinkt pro nesprávné jednání a tupá nepoučitelnost. To jsou vlastnosti, které dokáží ochromit každou instituci s fatálními následky.

T. G. Masaryk se nacházel ve zcela odlišném postavení než výše zmínění reprezentanti britské oligarchie, kteří v něm viděli nanejvýš nástroj pro uskutečnění svých zahraničně politických cílů. Založení československého státu bylo především dovršením etnorevitalizačního hnutí českého národa, který využil dočasně příznivou geopolitickou konstelaci k prosazení politické nezávislosti. Výrazně multietnický charakter, geografické rozšíření mimo původní hranice českého království, použití vojenské síly proti vnitřním a vnějším oponentům a snaha o prosazení státní čechoslovakistické ideologie, to vše naznačuje, že meziválečné Československo představovalo v jistém smyslu imperiální projekt vyplňující mocenské vakuum po zaniklé habsburské monarchii.

Nově vytvořený stát musel vychovat vitální, loajální a kompetentní elity, které by jej dokázaly převést přes zřejmá historická úskalí a výzvy, jejichž nedostatkem středoevropský prostor nikdy netrpěl. Československo zdědilo z minulosti dobrý vzdělávací systém a schopné a pilné obyvatelstvo, které bylo příslibem pro budoucnost. To, co společnost po první světové válce potřebovala, byl osobní vzor: Vůdce, který by nezdegeneroval v tyrana, státníka, jenž by nepropadl machiavellismu, autoritu, která by nenašla zálibu v perzekuci, voleného monarchu, jehož by nezaslepil vlastní kult. Vzestup individuí typu Hitlera, Mussoliniho, Lenina nebo Stalina ukazoval právě na nemohoucnost Evropy dvacátých a třicátých let minulého století nalézt podobné autentické osobnosti.

Nikdo se nerodí jako moudrá a zralá bytost. Veřejná angažovanost plná střetů a kontroverzí nečiní z lidí světce. Když německý spisovatel Heinrich Mann hovořil v roce 1935 o T. G. Masarykovi, srovnal jej s francouzským politikem Aristidem Briandem, přičemž připomněl, že oba dospěli ke svému cíli, prosazení míru a jednoty lidí, dlouhým bojem, během něhož bylo třeba mít ostré lokty, být lstivý, umět jednat s lidmi, občas se uchylovat k přetvářce, neztrácet nikdy ze zřetele praktický účinek a být dobrým hercem. Jak se ale z tohoto procesu, který postupuje mnohý z nás, zrodí opravdový státník, jedinec, který si zaslouží být vyzdvižen do čela národa? To je kardinální otázka v současné době, kdy jediným způsobem, jímž se čelní politikové Západu dokáží vymanit z banální anonymity, intelektuální podřadnosti a šedivé zaměnitelnosti, je příklon k populismu či vulgaritě.

Země s politickou budoucností, která není dědičnou monarchií, by měla být schopna vynést na piedestal takovou osobnost, jejíž lidská velikost by se tím, že se stane hlavou státu, nezvětšila ani o centimetr. O to více by ale získala společnost, jejíž prestiž by byla znásobená slávou zmíněného jedince. Maďarský literát Rusztem Vámbery ve svém komentáři k překladu Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem napsal, že Češi a Slováci by mohli říci o Masarykovi totéž, co svého času prohlásila Francouzská akademie o Louisu Pasteurovi: „Rien ne manquait à sa gloire, il manquait à la nôtre.“ Skutečný vůdce se nedefinuje tím, že stojí v našem čele, to my nalézáme svoji životní motivaci, nejvyšší aspirace a loajalitu k celku jeho prostřednictvím.
Ivo T. Budil

Prezident Osvoboditel zemřel 14. září 1937 v Lánech.

Předcházející článek

Zpackaná zakázka pro přátele

Následující článek

Rozšiřování polských uhelných aktivit EPH? Ne, právě naopak