MotejlekSkocdopole.com

Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu přijatý pod záminkou boje proti solárním elektrárnám paradoxně developery motivuje k likvidaci nejkvalitnější ornice v nejúrodnějších oblastech. Zatímco sklady, továrny a související těžká doprava by se v jeho důsledku mohly přesouvat do center měst, rozšiřování obytných satelitů na úkor ornice zákon neřeší vůbec.

Při pozorování krajiny pokryté solárními panely člověka překvapí, že jedním z dopadů solárního boomu byla i novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která měla nejkvalitnější českou půdu před solárníky chránit. Novela však přišla až na konci roku 2010, tedy v době, kdy většina elektráren již byla v provozu nebo alespoň postavena a ze známých důvodů jich již o mnoho více nepřibývalo. Zákon je však – zřejmě z důvodu spěchu v době všeobecného honu na fotovoltaiku – logickým paskvilem, který dnes chrání všechno možné, rozhodně však ne ornici.

Novela měla za cíl prodražit investorům jakékoli záměry, které vedly k jinému než zemědělskému využívání půdy (odtud i název zákona o ochraně zemědělského půdního fondu), a to prostřednictvím poplatků za tzv. vynětí půdy z tohoto fondu. Ty sice stanovoval již zákon ve své předchozí podobě, nicméně jednalo se o částky v řádu desetikorun za metr čtvereční, které žádnou zásadní ekonomickou překážku nepředstavovaly. Nově tyto poplatky rapidně vzrostly, v některých případech až na násobky tržní ceny pozemků.

Překvapivě zákon o ochraně půdy nebrání rozšiřování satelitních městeček (tzv. urban sprawl), protože stavby pro bydlení jsou od poplatků za vynětí zcela osvobozeny. Od roku 1998 do roku 2012 bylo podle Českého statistického úřadu v České republice vybudováno přes 180 000 bytů v nových rodinných domech, což při průměrné velikosti pozemku pro jeden rodinný dům 1500 metrů čtverečních představuje odhadem 27 000 hektarů.

Populárním argumentem ochránců orné půdy je její trvalý úbytek způsobený zlými developery. Mezi lety 2000 a 2012 se výměra orné půdy snížila o hrozivých 2,9 %, přičemž polovina této ztráty byla způsobena převodem na plochy trvalých travních porostů (růst o 3,2 %) a lesů (růst o 0,9 %). I zbytek úbytku je z poloviny způsoben výstavbou satelitů, kterou zákon o ochraně zemědělského půdního fondu nijak nepostihuje. Je jasné, že spíše než tlak developerů stojí za růstem příměstské výstavby poptávka obyvatel. Řada „zelených“ coby milovníků přírody chce bydlet v domě s velkou zahradou, což má v tomto případě před ochranou ornice přednost. Samo ministerstvo životního prostředí uvádí: „Ve srovnání se zeměmi EU27 má ČR nadprůměrný podíl orné půdy na celkové ploše území a také vyšší lesnatost…. Co se týče zastavěných a ostatních ploch, řadí se ČR spíše pod průměr, zejména v porovnání s Německem, Spojeným královstvím, Francií či Itálií….”

Fabriky na Hané?
Dalo by se čekat, že vedle výjimky pro bydlení budou dále poplatky strukturovány tak, aby průmyslová výstavba vč. zmíněných elektráren nevznikala na nejkvalitnější ornici. Opak je pravdou – investoři jsou přímo motivováni jít tam, kde je „pouze“ kvalitní ornice a žádný další „chráněný faktor životního prostředí“, například voda nebo ložiska uhlí, protože tyto faktory dále zvyšují cenu, a to pětkrát, desetkrát i více. Jde-li skutečně o ochranu zemědělské půdy, proč maximální poplatek za změnu jejího využití dosahuje sta korun za metr čtvereční, zatímco v případě, kdy pod ornicí navíc leží podzemní voda, přesáhne i tisíc korun? (Přitom podzemní voda nemusí být přeměnou pole na stavbu vůbec negativně dotčena, zasakovací nádrže dešťových vod jsou už prakticky povinné). Tento logický nesmysl by v důsledcích mohl vést k tomu, že průmysl by nově vzkvétal například na Hané, a nikoli tam, kde je to z historických i praktických důvodů vhodné. Dobrým příkladem je v této souvislosti Škoda Auto, která za stávající situace jen těžko bude rozvíjet svůj závod v Kvasinách, protože právě tato oblast v průmyslovém podhůří je nyní zákonem o půdě chráněna maximálně, jakkoli se nesporně nejedná o nejúrodnější zemědělskou krajinu. Zákon tak na mnoha místech přepisuje územní plány řady obcí, které měly v plánu podporovat tvorbu pracovních míst prostřednictvím průmyslových parků. V minulosti byla výstavba průmyslových zón za státní či obecní prostředky častým terčem kritiky, v krizi se však ukázalo, že tzv. závislost Česka na „montovnách“ a automobilovém průmyslu může být naopak naší velkou výhodou, protože právě tento průmysl byl nakonec zasažen minimálně. Nyní už výstavba průmyslových zón není terčem verbální kritiky, ale faktické likvidace prostřednictvím výše uvedeného – a s průmyslem veskrze nesouvisejícího – zákona. Za oběť mu dokonce padly nejméně dvě připravované strategické průmyslové zóny, kde již byla vybudována infrastruktura za miliardy z veřejných prostředků.

Některé výše zmíněné důvody – zejména ekonomické poškození státních investic a často extrémní výše poplatků bez souvislosti s kvalitou orné půdy – vedly Senát České republiky v únoru 2013 k iniciování další novely, která byla následně bez problémů schválena poslaneckou sněmovnou v červenci tohoto roku. V senátu však při schvalování novela neuspěla, a to přesto, že na něj osobně apeloval i nový ministr životního prostředí Rusnokovy vlády. Zákon se tak s pozměňovacím návrhem ODS vrátil zpět do rozpuštěné sněmovny, což znamená jeho konec. A to navzdory rozpravě, která deklarovala všeobecnou shodu na potřebě novely, stanovisku ministerstva životního prostředí, které obecně průmyslu spíš nefandí, i faktu, že tím senát pohřbil novelu, kterou sám inicioval.

Můžeme jen doufat, že politická reprezentace vzešlá z předčasných voleb bude v ochraně zemědělského půdního fondu více naslouchat hlasu rozumu. Jinak se průmysl nezačne stěhovat zpět na brownfieldy v centrech měst, což je populární představa ekologů, ale spíš do Polska, zatímco průmyslové zóny u dálnic se budou měnit na obytné zóny, protože tak velí ekonomický tlak zákona na ochranu zemědělského půdního fondu. Škoda jen, že dopad na ornici bude minimální.
Tomáš Novák, autor se zabývá výstavbou průmyslových nemovitosti