O závislosti a anabolikách, která uspávají
11. ledna 2016, 6:59
Česká ekonomika loni rostla téměř o pět procent a práci má nejvíce lidí od vzniku České republiky. Skvělá čísla, která mají dvě velké nevýhody: nejsou tak skvělá, jak vypadají. A zejména pro politiky mají velký uspávací efekt.
Růst je sice impozantní, ale česká ekonomika bohužel jede na legálních anabolikách. O podstatnou část růstu se postaraly EU fondy, s jejichž čerpáním stát loni finišoval. Svoji várkou přispěla i rekordně levná ropa a především ČNB, která drží uměle oslabený kurz koruny a mohutně tím pomáhá tuzemským exportérům.
Právě export je největším fenoménem českého hospodářství. Jestli je v Evropě někdo enormně závislý na vnějším prostředí a vnější poptávce, je to právě ČR. Stali jsme se vlastně obětmi vlastní průmyslové zručnosti zkombinované s mnohdy malými ambicemi a obchodními dovednostmi (čest mnoha výjimkám, které znám). O tom, jak se budeme mít, se v podstatné části rozhoduje v Německu a dalších zemích EU, které od nás odebírají. Když se jim přestane dařit, českou ekonomiku před útlumem těžko něco zachrání.
Chcete-li tvrdá data, doporučuji studii OECD a WTO –“Trade in value added” z října 2015. Díky zahraniční poptávce je v českém průmyslu vyráběno 72% přidané hodnoty. Zahraniční obsah zároveň tvoří téměř polovinu českého exportu (část firem tedy stále zůstává montovnami) a dokonce vice než třetinu domácí spotřeby.
České odbory nyní jedou marketingovou kampaň Konec levné práce, kde jednak populisticky prosazují plošný růst mezd o 5% a druhak si přivlastňují úspěch za současný růst mezd. Vedle jejich argumentů je však “levná” především celá česká ekonomika – nikoliv ve smyslu cen, ale ve smyslu struktury.
Zoufale přitom chybí skutečné reformy, které by českou ekonomiku kvalitativně posunuly a nastavily vnitřní růst. Studie Aspen Institute “Česko: Jak jsme na tom?” dokonce hovoří o minulých deseti letech jako o ztracené dekádě.
Stát není schopný dosáhnout vyrovnaného rozpočtu ani v roce, kdy z fondů EU přiteče 170 miliard korun a ekonomika roste o zmíněných 4-5 procent. Žaloby a trestní oznámení paralyzují nejen chystané stavby, ale i politiky. Školství se již léta potácí v neplodných debatách, zdravotnictví neustálo ani třicetikorunovou korekci proti plným čekárnám. Firmám chybí odhadem čtvrt milionu lidí s vhodným technickým vzděláním, ale stát nechce slyšet ani o řízené migraci a průtahy má i schvalování miniprojektu na snadnější víza pro 500 kvalifikovaných Ukrajinců.
I tak má tato vláda stále velkou šanci se zásadně zapsat do reformního úsilí – pokud se jí podaří schválit funkční zákon o veřejných zakázkách a jednotné povolovací řízení u stavebního zákona. Současné úpravy bohužel znamenají, že se dnes v této zemi téměř nic nedá postavit.
Pomineme-li přešlapující a dobře vypadajícími čísly ukolébané politiky, je jediným řešením pro tuzemské firmy využít současný růst a odvážně začít intenzivně investovat do technologií a inovací. To změní strukturu ekonomiky směrem ke skutečně modernímu průmyslu a přibudou lépe placená místa na úkor těch nízkoprofilových. Cesta k lepším platům prostě vede pouze přes lepší práci. Místo výroby komponentů nebo pouhé montáže celků budou české firmy častěji vyvíjet a vyvážet celé výrobky.
Nejlepším anabolikem je totiž odvaha.
Petr Jonák, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy České republiky