MotejlekSkocdopole.com

Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk odstoupil z funkce ze zdravotních důvodů 14. prosince 1935. Podlehl zápalu plic 14. září 1937. Za rok poté bylo jeho dílo spočívající v úsilí o vytvoření stabilního multietnického demokratického státu v srdci střední Evropy zničeno. V březnu 1939 zbylo z Československa bezmocné torzo okupované hitlerovským Německem. Nacistický totalitarismus vystřídal stalinismus, přičemž ani Masarykův nástupce Edvard Beneš ani jeho syn Jan Masaryk nedokázali účinně čelit nastupující tyranii. Demokratický režim obnovený po roce 1989 je pouhým stínem původních Masarykových aspirací. Znamená to, že T. G. Masaryk selhal?

Dějinný soud, zejména pokud se týká morálního odkazu historické osobnosti, podléhá neustálému přehodnocování. Objektivní výklad neexistuje, protože naše stanoviska, mínění, vize a tužby se bez přestání mění v závislosti na konkrétním historickém kontextu. Dnes již nemusíme tak naléhavě řešit otázku, zda Masarykova snaha o destrukci Rakousko-Uherska nevytvořila mocenské vakuum, které vyplnil nacismus a komunismus. Studená válka skončila a oblast mezi Labem, Vislou a Dunajem je nezpochybnitelnou součástí Západu. Německo je demokratickým státem, pangermanismus reprezentuje pouhé encyklopedické heslo a světová revoluce, která v Masarykově pojetí představovala triumf demokracie nad autokracií a teokracií, v západní civilizaci zvítězila. Na rozdíl od řady jiných dobových státníků byly Masarykovy politické činy a program v souladu s procesem, který zrodil společnost počátku jednadvacátého století.

Z geopolitického hlediska se T. G. Masaryk nemýlil. Byl přesvědčen, že po pádu městských států renesanční Itálie mohou malé národy dosáhnout skutečné velikosti pouze na protestantském Severu. Nizozemí, Dánsko, Švýcarsko či Norsko, to byly vzory, podle nichž chtěl budovat svobodné a prosperující Československo. Za tímto účelem vytvořil teorii o demokratické a protestantské tradici českého národa zahrnující husitství, Jednotu bratrskou, Chelčického, Komenského a Havlíčka. Byl to sice mýtus, vycházející ze selektivního a předpojatého vztahu k dějinám, avšak sugestivní mýtus, který uchvátí mysli a srdce lidí, se stává autentickou a nosnou historickou silou. Ideje mají důsledky a T. G. Masaryk chtěl České země a Slovensko odtrhnout od sepětí se stagnujícím Středomořím daného výsledkem třicetileté války a obrátit je k činorodé, nezávislé a dynamické severní Evropě. Jestliže by T. G. Masaryk uspěl, bylo by dnes jednotné Československo bezpochyby šťastnějším, stabilnějším a bohatším státem.

Je obtížné zahlédnout přes ideologické spory a Masarykův anachronický slovník, jehož smysl a konotace dnešním vykladačům uniká, skutečný Masarykův historický význam. Německý spisovatel Joachim Fernau napsal o římském diktátorovi Luciu Corneliu Sullovi, že jeho ideálem je Sulla ve státě, který žádného Sullu nepotřebuje. Navzdory značným rozdílům mezi oběma státníky lze něco podobného říci i o Masarykovi. Ve spořádaném a dobře spravovaném světě by T. G. Masaryk měl své přirozené místo v akademickém prostředí, ve kterém by intelektuálně a morálně vzdělával a vychovával mládež tak, jak si to sám původně předsevzal. Občas nicméně nastane osudová chvíle, kdy je třeba, aby v rámci národního společenství vystoupil jedinec schopný přesáhnout provinční horizont a ukázat uprostřed chaosu a rozvratu žádoucí směr. Nikoliv revolucionář, ale vizionář, vyznačující se souladem imaginace, činu, charizmatu, sebedůvěry a sebekázně. Příklady z jiných evropských zemí dokládají, že jen vzácně vzejde z vrstvy profesionálních politiků. Občas je to voják, někdy myslitel. T. G. Masaryk stihl být obojím. Není důležité, zda se z dlouhodobého hlediska zmíněný vůdce v konkrétních případech mýlil, nebo měl naopak pravdu. Jeho samotný zjev je dokladem, že dané společenství je schopno rodit vitální a nosné elity připravené čelit nejrůznějším nástrahám historie.

Osobnost typu T. G. Masaryka nám dnes chybí primárně nikoliv kvůli jeho konkrétním idejím, které mají jen málo společného s výzvami počátku jednadvacátého století. Postrádáme jej především kvůli ochotě vybočit ze zažitých představ a schémat, revoltovat proti průměru, stanovit si cíle, jež vypadají jako nedosažitelné, vzdát se pohodlí a riskovat kvůli ideálu, i kdyby šlo pouze o don quijotovský zápas. Svojí rezignací, oportunismem, nihilismem a cynismem popíráme vše, z čeho Masaryk odvozoval právo českého národa na samostatnou existenci. Odkaz T. G. Masaryka nespočívá v jeho učení, jakkoliv přispělo k formování demokracie ve střední Evropě, nýbrž v činech a aktivitě, jejímž cílem nebyl osobní prospěch, ale využití vhodného historického okamžiku bez ohledu na zřejmá rizika. Je dějinným paradoxem, že právě Masaryk, stoupenec osvícenství a odpůrce romantismu, se nejvíce přiblížil ze všech novodobých reprezentantů českého národa ztělesnění romantického titanismu. Není nicméně třeba, aby se stal mýtem či legendou. Naprosto postačí, pokud bude občanským vzorem.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)