MotejlekSkocdopole.com

Rusko staví nový startovací polygon na Dálném Východě. Budou z něj startovat vesmírná plavidla s novým nosičem, raketou Rus-M. Jedná se o nový typ, nebo navazuje na některý z dřívějších projektů?
Tato raketa je zcela nová. Některé starší projekty, na nichž výzkumníci pracovali ještě za dob Sovětského svazu, se tomu blížily, ale žádný nebyl dokončen. Na něčem takovém nikdo v naší zemi nedělal velmi dlouho. Posledním prototypem, podobným Rus-M, byla raketa Energie, která vynesla na orbit družici Buran (česky Vichr, pozn. překladatele). To byl také její jediný let.

Čím se tato nová raketa liší od Sojuzu?
Zaprvé, dokáže vynést do vesmíru mnohem větší hmotnost, a sice 1,5 až dvakrát větší. Za druhé, snažíme se znovu zavést používání tekutého vodíku jako paliva pro horní stupně rakety. Zatím všechny naše rakety létají na směsi kyslíku a leteckého benzínu, nebo na tzv. «agresivních palivech» (například hydrazin, který se rozkládá na čpavek a vodík – pozn. red.), což kontaminuje životní prostředí.

Používání vodíku jako paliva ale přece předpokládá dobrou surovinovou základnu pro jeho výrobu. Má Rusko takové kapacity k dispozici?
Technologie a provozy na výrobu vodíku existovaly v Sovětském svazu, bohudík jsme o ni nepřišli, je možné všechno obnovit a znovu postavit.

Jaký byl vlastně hlavní průlomový okamžik v dosavadní historii letů do vesmíru? Byly to první německé rakety typu V?
Dá se říct, že ano. Ale ještě předtím, než se objevila V-2, mnoho sovětských vědců, například Kondraťuk a další, experimentovali s reaktivními pohony raketového typu. Už existovala laboratoř Sergeje Pavloviče Koroljova (legendární sovětský raketový konstruktér, pozn. red.). Všechny tyto týmy začaly pracovat ještě před válkou.

Ale zbraně, které využívaly raketový pohon, se objevily v době II. světové války. Takže válka dala k těmto výzkumům podnět?
Studium a praktické využívání raketových pohonů jako takových, začalo už před II. světovou válkou. Ta však skutečně byla velkým stimulem především pro vojenská a inženýrská řešení, stejně jako jakákoliv jiná válka. Němci se s V-2 dostali dál, než my, protože chtěli bombardovat Londýn, na který jen těžko mohla dosáhnout jejich letadla, a nutně potřebovali rakety. Za války měli nejlepší zařízení na světě a dokázali soustředit ty nejlepší mozky. Proto získali takový náskok. Výsledkem jejich snažení se stala V-2.

Byl to tedy v podstatě první technologický průlom na cestě do blízkého vesmíru?
Rozhodně ano.

A co vzdálenější vesmír? Nyní čekáme na nový skok v poznání, nebo už tam technicky vzato cestovat můžeme?
Jde o to, že všechny dnešní technologie raketových pohonů jsou založeny na Ciolkovského rovnici. A z rovnice Ciolkovského (vzorec, dávající do souvislosti hmotnost vymrštěného paliva a hybnost, jakou uděluje raketě — pozn. red.) jsme již získali všechno, co jsme mohli. Je vyčerpaná.

Můžete to rozvést? Pro nezasvěceného člověka to zní téměř jako rouhání — podle tohoto vzorce se přece uskutečnily všechny dosavadní vesmírné lety a vy tu říkáte, že dnes už nefunguje!
Tak to není. Principy, které Ciolkovský zformuloval, fungují pořád, i v blízkém vesmíru, i ve vzdáleném. Na základě jeho rovnice můžeme létat i na planety jiných slunečních soustav, jen by to trvalo velmi dlouho. Proto se o něj nemůžeme opírat, když budeme chtít cestovat do vzdálenějšího vesmíru. Potřebujeme něco nového, potřebujeme lépe porozumět gravitaci a najít způsob, jak ji obejít.

Máte na mysli nějaký nový průlom ve vědě, bez něhož se nepohneme dále?
Ano. Ale víte, nejsem si jist, že takové vědomosti o našem světě přicházejí jen z uvědomělé práce vědců, inženýrů a konstruktérů. Myslím si, že lidstvo musí počkat, než mu někdo dovolí je získat.

Kdo?
Nějaká vyšší inteligence, vyšší bytost. My tu říkáme, že jsme na něco přišli, něco objevili, něco vytvořili. Já ale občas mívám dojem, že ve skutečnosti existuje nějaká vyšší moc, které nerozumíme a která nám nejprve musí umožnit přístup k poznání.

Tak o tom se s Vámi nemohu přít. Nejste mimochodem první vědec, kterého slyším mluvit o vyšší moci, která umožňuje lidstvu přístup k poznání. Vrátila bych se ještě k vodíkovému pohonu. Je vodík využitelný pro vzdálenější cesty?
Spalování vodíku dává velký specifický impuls a moment hybnosti. Pracovat na vodíkových pohonech určitě má smysl, mají velkou kapacitu, ale pro vzdálené lety se nehodí. Bylo by totiž potřeba obrovské množství vodíku a velké těžké rezervoáry pro jeho skladování.

Lze využít pro meziplanetární lety jaderných pohonů? Jaké jsou jejich vyhlídky?
V současnosti neznáme žádný jiný způsob, který by umožnil letět na vzdálenější planetu tak rychle a tak velkému plavidlu za dobu, souměřitelnou s dobou lidského života, a zpět.

Jaká je současná situace v této oblasti? V Rusku přece už jaderné vesmírné pohony kdysi byly…
Vážně se tomuto tematu věnoval bývalý Sovětský svaz. V 80. letech ale došlo k havárii, když sovětský vesmírný objekt s jaderným pohonem spadl na území Kanady. Pak byly veškeré práce pozastaveny. Teď do této oblasti vkládá Roskosmos velké peníze.

Jaderný pohon na vesmírné lodi znamená, že posádka bude, obrazně řečeno, sedět na zdroji radiace….
To je velký problém, který samozřejmě musíme vyřešit. Celou konstrukci vždy přizpůsobujeme tomu, aby byla posádka, co nejlépe chráněna. Návrháři vesmírných aparátů umísťují jaderný pohon na konec jakého si dlouhého «chapadla», co nejdále od obytné části a toto místo je silně chráněno. Zatím nemáme technologie, které by umožňovaly chránit se nějak jinak.

To znamená, že pro uskutečnění dálkových vesmírných letů je zapotřebí také průlomu v oblasti jaderných pohonů?
Ano. V první fázi letu raketa stejně nevyužívá jádro, letí na palivu z vodíku, kyslíku a leteckého benzínu, protože je potřeba překonat zemskou tíži, ale to je možné jedině na silném reaktivním pohonu. Jádro pak pohání loď při dálkové cestě, kde je zapotřebí silného tahu.

Roskosmos nedávno prohlásil, že obnoví program turistických letů do vesmíru. Co tomu bránilo doposud? Jsou nějaké obecné překážky pro komerční kosmické cestování?
Omezují jej hlavně dva faktory — ekonomika a bezpečnost. Je jasné, že pokud se kosmickému turistovi ve vesmíru přihodí cokoliv špatného, budou pak takové lety dlouho tabu, možná, že i navždy. Vesmírní turisté sice procházejí jistou přípravou, ale je podstatně kratší, než příprava kosmonautů, neletí přece na půlroční mise.

Existuje nějaká možnost upravit program turistických letů tak, aby byly méně rizikové a zároveň levnější?
Myslím, že cesty, zahrnující let na orbitu, budou velmi drahé vždy, z principu. Mnohem snazší, než se snažit je zlevnit, je zorganizovat suborbitální lety — vyletět na 100 kilometrů, udělat smyčku, projet se po parabolické dráze, užít si 15-20 minut beztíže – a zpátky na Zem. Rozhodně to není nuda, samotné přistávání je skutečně obrovská dávka adrenalinu! Kosmonauti vyprávějí, že pro ně je přistávání mnohem silnějším zážitkem, než start. A když takový let absolvujete, můžete s klidným svědomím říct – byl jsem ve vesmíru. Budou jak laciné, tak bezpečné.

Vzpomeňme si na 50. a 60. léta. Tehdy byly uskutečněny ty nejzásadnější kroky na cestě člověka do vesmíru – pes ve vesmíru, první člověk ve vesmíru, první výstup do otevřeného vesmíru, člověk na Měsíci. A to vše za velmi krátkou dobu. Dnes má člověk dojem, že se v průběhu uplynulých 40 let nic moc neudálo…
Byli jsme v naprosté euforii z toho, že se nám podařilo dostat se do vesmíru. Ale ve skutečnosti jsme v pořádném vesmíru ještě nikdy nebyli. Zatím jsme zvládli jen bezprostřední okolí Země. Když Američané přistáli na Měsíci, mnozí to brali tak, že lidstvo pokořilo vesmír. Ve skutečnosti to byl jen první krůček. A od té doby jsme se nikam nepohli. Lidstvo se ještě nedostalo do Vesmíru s velkým V.

Myslíte, že čekáme na svolení od vyšší bytosti?
Čekáme hlavně na lepší technologie, jaderné, vodíkové, materiálové a jiné. Letět do vesmíru je velmi náročný a drahý úkol. Cestu na Měsíc nebo na Mars už nezvládne žádná země sama. Na to, abychom mohli doopravdy cestovat vesmírem, je zapotřebí mnoha nových, levnějších technických vymožeností a řešení. Zatím všechny orbitální stanice létají nejdál 350 kilometrů od Země. To je skoro nic, poloměr Země je více než 3600 kilometrů, 350 kilometrů je pouhou desetinou z něj.

Takže se dá říct, že dnešní situace je taková, že jsme ve stádiu postupné evoluce a čekáme na revoluční skok, bez kterého se nepohneme dál?
Ano, zatím jsme v kolébce, na úplném začátku. Ale jak říkal Konstantin Ciolkovskij, lidstvo nemůže být věčně v kolébce…

Ravil Nurgalijevič Achmetov se narodil v roce 1948 v Jižním Sachalinsku v rodině vojáka z povolání. Absolvoval střední školu v Kutaisi se stříbrnou medailí a Kujbyševský polytechnický institut s červeným diplomem. Po vysoké škole nastoupil na místo konstruktéra ve výzkumném a konstrukčním středisku Progress. Začínal jako inženýr na oddělení technických řešení pro mimořádné situace, postupně se dostal do jeho čela. Později se stal technickým ředitelem startů na kosmodromu Bajkonur. V prosinci 2005 byl jmenován náměstkem generálního ředitele a hlavním konstruktérem Progressu, který mezitím prošel reorganizací (ačkoliv zůstal státním podnikem).