Středoasijské stány v očekávání
29. srpna 2016, 18:04
Bůh je veliký a jeho díla jsou pozoruhodná. Kdo by znal jeho vůli… Říkají to monotheisté všech ražení a určitě se nemýlí. O osudu nemocného Islama Karimova (78), zakladatele prvního světského uzbeckého státu, to platí stejně jako pro jeho třicet milionů poddaných.
Co se stane, dostanou-li se k moci lidé, kteří si přivlastňují právo vykládat vůli onoho boha třeba i hrdelními argumenty? Zatím se lidem, jimž se v mediální Evropě říkává „islamisté“, nedostali k vládě v žádném státě, ale jen v několika regionech Iráku, Sýrie, Libye, Jemenu, Nigérie a Somálska. Jakou mají šanci ovládnout Střední Asii?
Myslím, že na středoasijské „stány“ včetně národně a nábožensky pestrého Afghánistánu byl a je chalífa Ibráhím, vůdce Islámského státu v severní Mesopotamii, dost krátký. Jednak je to teritorium spíše tálibské, popř. kajdistické, Arabové tam však nemají velké slovo, jednak pánové vzešlí většinou z komunistické strany tam drží jistou internacionálu, nad níž navíc bdí Rusové s Číňany; každý trochu jinak.
Všechny středoasijské režimy mají za sebou roky brutálních represí jakékoli oposice, především ale té fundamentálně konservativní. Příklad Karimových Uzbeků: lidé z Islámského hnutí Uzbekistánu (IMU) řádí po celém muslimském světě, doma je snad většinu Karimov pozavíral. Podobně tomu je u kazašského vůdce Nazarbajeva, oblíbence západních píáristů, a u tádžického Rachmona. Kdo by ale slyšel o muslimském radikalismu v Berdymuchammedově turkmenské říši a v Atambajevově Kyrgyzstánu (kde se dokonce mění režimy demonstracemi a volbami).
Druhým momentem je ideologická vzdálenost od wahhábismu propagovaného chalífátem a financovaného Saudy a emíry od Zálivu. Turkické národy a persky hovořící Tádžikové jsou liberálnějšími sunnity a kromě toho mají za sebou sovětskou školu života (ostatně všichni tam vděčí bolševikům za státnost; většina předků byla za carů nomády). Země mají blíže k Tálibánu, organisaci sice převážně paštunské, ale se sympatisanty v řadách Uzbeků a Tádžiků: obě jsou rovněž menšinovými, ale silnými národnostmi afghánskými.
Hrozí-li Střední Asii muslimský fundamentalismus, pak od tálibů. Už teď s tím mají honičku v Turkmenistánu, kde stavějí na dlouhé stěží kontrolovatelné hranici mimo jiné valy proti Afghánistánu.
Co je pro tuto oblast horší, zda opium pašované na sever z Afghánistánu do Ruska a tudy na Západ, nebo zda opium náboženské, o tom asi rozhodne válka o dopravní cesty – jsou v tom hrozně veliké peníze, mnoho zájemců a z logiky věci mezi ně patří i části státní byrokracie včetně ruské armády. Snaha o kontrolu nad opiovým obchodem, Afghánistán je v jeho produkci bezkonkurenční světovou jedničkou, je ostatně příkladem, že proklínaný Tálibán se může proměnit v tichého partnera. Druhý příklad, jak se monotheističtí fundamentalisté proměňují v hodné orientální strýčky? Když budou střežit plynovody a ropovody vedoucí z vnitřní Asie k Indickému oceánu a do Indie (srov. plány na potrubí TAPI sněné Američany už od konce devadesátých let, kdy v Afghánistánu vládli tálibové).
K té internacionále. Mocipáni se v té oblasti nesnášejí, což není nic divného. Tádžik sedí na vodních zdrojích celé oblasti a staví přehrady, Uzbek ho nesnáší, poněvadž mu vysychají řeky. Kyrgyz nerad Kazacha a Uzbeka, s nímž si i krátce zaválčil (bouře na okraji Fergany a persekuce Uzbeků v Kyrgyzstánu), hádají se o hranice etc. Zato si vždy oposici, která jde diktátorům po krku, hlídají a vypomáhají si navzájem. Koneckonců byli všichni před čtvrt stoletím v jedné velké rodné partaji a část z nich dokonce šéfy tehdejších republikových partajních organisací: báječně střelený megaloman Nijazov vulgo Türkmenbaşi zemřel před deseti roky a jeho nástupce Berdymuchammedov byl jeho zubař. V čele republikových bolševiků stáli ještě Karimov a Nazarbajev, Tádžik Rachmon byl jen lepším aparátčíkem, Kyrgyz Atambajev si to do životopisu ani nepíše a předsedá, jak jinak, sociální demokracii.
S historií vůdců souvisejí vazby na Rusy a nedůvěra vůči Američanům: Rusové se do domácích záležitostí s oposicí nijak okatě nemíchají. Nejnověji funguje v té slavné „velké hře“ o kontrolu Vnitřní Asie započatou kdysi Brity a Rusy těžký kalibr rychlých peněz spuštěný Číňany. Jejich raketový nástup do oblastí, které naposledy kontrolovali jejich císaři před staletími, je fenomenální: silnice a železnice (propagandisticky: „hedvábná stezka“), plynovody, ropovody, zkrátka obchvat Indie a přidušování Rusů v přístupech na Sibiř, to je veledílo. Vydrží-li ovšem nasazené tempo…
Summa summarum: nemám tedy ve Střední Asii strach z náboženského fundamentalismu, ale z plíživého Tengova maoismu.
Josef Landergott, Sušice
Jak po Karimovovi?
Oposici Karimov zavřel, umučil, nebo utekla, a tak předloni dostal ve volbách opět devadesát procent. Jako šéf partaje či president vládne Uzbekům 27 let. Patriarcha o svém mládí ani rodičích nehovoří, ale všeobecně se soudí, že podobně jako turkmenský vládce Saparmurat Nijazov (zemřel v roce 2006) i Karimov vyrostl v sirotčinci. Tvrdá škola, tvrdý režim. Ačkoli nemilosrdně likviduje jakýkoli vzdor („andižanský masakr 2005″), vládce surovinově bohaté země je hýčkán západními geopolitiky. Mezi nimi, Rusy a Číňany dovedně lavíruje.
Karimov má dvě činorodé a sličné dcery. Starší Gulnara (44) dělala do umění, ale hlavně vládne největšímu uzbeckému firemnímu imperiu. Ve Švédsku a Švýcarsku je vyšetřována z vynucování úplatků a postupování podílů v telekomunikačních společnostech, jejichž výši nezávislé zdroje vyčíslují až miliardou dolarů.
Mladší Lola (38) zastupuje Uzbekistán v UNESCO. Sestry se nesnášejí a proti Gulnaře se postavila i její matka Taťána. Korunní princeznu taškentského chanátu obvinil prokurátor ze zpronevěry a od té doby žije Gulnara s otcovým vědomím v domácím vězení. Karimov to má těžké: Uzbekistán ustavili až bolševici před devadesáti roky a zkušenosti s nástupnictvím nemá žádné.