Masarykovská neděle na motejlek.com: T. G. Masaryk a občanský stoicismus

Francouzský historik, bohemista a zakladatel katedry slavistiky na pařížské Sorbonně Ernest Denis prohlásil, že v osobnosti T. G. Masaryka se spojuje realismus s mysticismem. O Masarykově mysticismu zároveň Denis poznamenal, že mu připadal „nesnesitelný“. Obdobně Ferdinand Peroutka napsal, že Masaryk lpěl na religiozitě s těžko vysvětlitelnou tvrdošíjností. Masarykův poměr k náboženství mátl mnoho jeho stoupenců a interpretů. Vypadal jako projev intelektuální nedůslednosti nebo kognitivní disonance, to znamená jako nepochopitelná snaha udržet pohromadě dva světonázory, které se vzájemně vylučovaly. T. G. Masaryk byl svou povahou racionalista a filozofickým přesvědčením pozitivista. Pokud by žil ve Francii, naprosto přirozeně by se zařadil mezi místní republikánské antiklerikály, k nimž svými veřejnými aktivitami ve středoevropském politickém prostoru bezpochyby náležel. Svému učiteli Augustu Comtovi vytýkal, že podlehl „fetišismu“, když údajně učinil z pozitivismu náboženský kult. Kdo se na T. G. Masaryka obrátil s žádostí o radu v otázkách víry, odcházel většinou zklamán. Masaryk, který prohlašoval, že „nikdy ani na vteřinu nebyl ateistou“, používal vágní a teologicky zcela nejasné pojmy jako „věčná síla“, „vnitřní život“ či „náboženství bez boha“. Popíral existenci osobního boha, bez kterého je křesťanství nemyslitelné. Přední představitel českobratrské církve profesor Josef Hromádka řekl, že Masaryka pokládali vzhledem k jeho obhajobě reformace za svého. Nicméně po roce 1918 byl prezidentův vztah „zdvořilý“ a „odměřený“: „Zůstal jen matrikovým členem českobratrské církve, z něhož nic nemáme a nebudeme mít.“

Ferdinand Peroutka se domníval, že výše zmíněný Masarykův paradox odrážel houževnatost jeho zděděného náboženského instinktu, který představoval dědictví po předcích a jenž se prosadil navzdory vědě a racionalismu. Současně Peroutka naznačil, jak máme Masarykův postoj chápat: T. G. Masaryk byl svou podstatou mužem činu, který byl přesvědčen, že životní elán a vitalita musí mít hluboký mravní základ. Masarykovu sklonu používat náboženskou rétoriku však musíme rozumět také v kontextu tehdejšího intelektuálního a duchovního vývoje Západu. Friedrich Nietzsche byl starší než Masaryk o pouhých šest let. T. G. Masaryk náležel stejně jako on ke generaci vzdělanců, kteří byli svědky dramatické sekularizace a prožili „smrt boha“. Zatímco latinský Jih reagoval na historický fenomén ústupu náboženství s entuziasmem a přívalem emancipační revoluční energie, nordický Sever zachvátila naopak hysterická reakce otevírající cestu brutálnímu a rasově zabarvenému novopohanství. Masaryk nenáležel ani k jednomu z obou táborů. Obdivoval protestantské národy, Švýcary, Nizozemce nebo Nory, kteří svou pílí, umem a činorodostí dosáhli světovosti. V českém pokusu o reformaci, který započal husitstvím a pokračoval Jednotou bratrskou a Komenským, rozpoznal analogické aspirace snažící se překonat středoevropský provincionalismus. Masarykův příklon k protestantismu, který vnímal jako náboženství prosperujících, demokratických a dobře spravovaných zemí, měl proto vlastenecké a historické, nikoliv existenciální příčiny.

V Masarykovi tak bylo něco z Konfucia a trochu ze Seneky. Usiloval o ustavení aktivního občanského stoicismu, který zahaloval do trochu matoucího a anachronického náboženského pojmosloví, neboť právem nedůvěřoval jazyku moderních ideologií. Jeho učení se proto nemohlo stát návodem k jednání a inspirací pro politické elity nového československého státu, které byly formovány odlišnými doktrínami. Jak zdůraznil Ferdinand Peroutka, vnitřní jednota Masarykova životního díla nevyplývala z rozumové logiky, ale integrity jeho osobnosti. Bylo proto poměrně snadné, aby mezi širokými vrstvami obyvatelstva vznikl charizmatický Masarykův kult, ale bylo prakticky nemožné, aby se mezi vzdělanci zrodila jeho ideová škola. Kontinuita Masarykova programu jako nosného a státotvorného demokratického hnutí by byla zabezpečena pouze za předpokladu, že by objevili státníci a veřejní činitelé obdobného osobnostního a mravního založení a formátu, kteří by modernizovali a aktualizovali Masarykův slovník. Pak by byla šance, že občanský stoicismus vyplní intelektuální vakuum a duchovní prázdnotu veřejného prostoru, jež se vytvořila po marginalizaci náboženství a diskreditaci ideologie. Na podobné Masarykovy pokračovatele však zatím marně čekáme od konce třicátých let minulého století.
Ivo T. Budil

Předcházející článek

Prodej minority v multimiliardové české společnosti je v plném proudu

Následující článek

Severomoravský miliardář se stahuje z byznysu v České republice