MotejlekSkocdopole.com

První dojem? Muž s klackem v ruce, který se nikým nerušen prochází poblíž runwaye mezinárodního letiště v Yangonu, kam právě dosedá náš Airbus 330 ze Singapuru. S odstupem času toho záhadného muže vnímám jako symbol téhle země. Jakási všudypřítomná bezstarostnost a přitom ve vzduchu nebezpečné napětí.

Myanmar, a mně se pořád dere na jazyk starodávný název Barma, se probouzí po desítkách let temna spojeného s vládou vojenské diktatury. Lidi se tu teprve učí, že se dá cestovat za příbuznými nebo za prací z jednoho města do druhého, že se dá obchodovat s bílým mužem i s Číňanem a nenechat se přitom obrat nebo šikanovat vládou, že se dá volit z více stran, že uniforma není všemohoucí. Už také koukají do smartphonů, nakupují v shopping mallech, jedí v KFC, poslouchají hip-hop, pracují pro nadnárodní korporace. Někteří.

Většina národa, když to nejsou buddhističtí mniši nebo vojáci, živoří ve svých nuzných přístřešcích. Rybaří, pěstuje rajčata, rýži, kávu. V tvrdých podmínkách. Ale usmívá se. Od ucha k uchu. To je ten správný dojem. Ano. Oni se usmívají. V chudobě, která není ani špinavá, ani smradlavá. Usmívají se a pak jsou schopni se povraždit.

Po deštích turisté

Přistáli jsme v Yangonu, největším barmském městě, po celodenní štrapáci z Prahy přes Frankfurt a Singapur počátkem října. Řekl bych, že v ideální době pro návštěvu Myanmaru. Právě končí období dešťů a ještě nezačíná turistická sezona, přicházející s evropskou zimou. Monzuny tu bývají od nepaměti, ale turisté se sem trousí teprve posledních pár let. A přibývá jich. Země, destíky let zmítaná občanskou válkou, začala zvolna pootvírat hranice ještě v posledních agonických letech junty, vládnoucí drtivou rukou od roku 1962 do roku 2011. Příliv zahraničních návštěvníků a hlavně kapitálu se ovšem datuje až od roku 2012, kdy se po prvních demokratických volbách dostala k moci, byť okleštěné vojensky pokroucenou ústavou, Národní liga pro demokracii, vedená barmskou obdobou Václava Havla v ženském podání Aun Schan Su Ťij.

Na myanmarském případu je dobře vidět, jak rychlý je trh, když se otevřou stavidla. Hned v roce 2012 poctil Barmu návštěvou tehdejší americký prezident Barack Obama. A hned se po tomto symbolickém aktu začaly dít věci. Do země se začali stahovat dravci globálního byznysu. Kupříkladu oděvní továrny, které pochopily, že zdejší průměrný plat 80 dolarů měsíčně je ještě zajímavější než v sousední Bangladéši. Hotelové řetězce si rychle spočítaly, že Thajsko je už dávno dobyto, takže proč nezkusit probudit spící princeznu? Barma je podobná, ale zatím nepolíbená. A tak začaly závody o nejatraktivnější lokace. A už jsou tam. Kempinski, Regent, Shangri-La, Hilton, Sofitel, Novotel a další.

Hlavní město duchů

A k hotelové expanzi se váže jedna z absurdit, které v Myanmaru stále přežívají jako dlouhý stín bývalé vlády junty. Jde o kandidáta na nejpodivnější hlavní město na světě, jímž je Neipyijto. Astronomickými náklady ho na zelené louce nechala zbudovat vojenská generalita mezi lety 2002 a 2012 v jižním vnitrozemí asi 320 kilometrů severně od bývalé hlavní metropole Yangonu. Hlavním městem bylo Neipyijto vyhlášeno v roce 2006, přestěhovaly se sem klíčové úřady a měly je následovat také statisíce rezidentů. Jenže se v něm nikomu žít nechce.

Oficiálně tu má bydlet skoro milion lidí, jenže realita je jiná. Za prací se sem jen jezdí, nebo spíš létá, a to hlavně z Yangonu, kam se zase většina obyvatel po práci vrací. Neipyijto je město duchů. A tady je pointa absurdity hotelové expanze. Zahraniční řetězec, který chce v zemi podnikat, musí před tím, než postaví svůj hotel v nějaké atraktivní lokalitě, postavit obvykle jeden také v Neipyijto. Tyto hotely zejí prázdnotou stejně jako široké, někdy až dvacetiproudé bulváry města. Pro hoteliéry aspoň slouží jako tréninková centra.

Zlato, úsměvy a zácpy
Zato Yangon, anglickými kolonizátory kdysi přejmenovaný na Rangoon, protože nerozuměli místní výslovnosti, je město plné života. Bydlí tu šest milionů z více než padesáti milionů Myanmarců. Tím, že si v poslední době víc a víc z nich pořizuje vesměs ojetá japonská auta, začínají ulice přetékat. Dopravní zácpy jsou v ranní a odpolední špičce k nesnesení. Navíc tu radnice zakázala motorky, na nichž smí jezdit jen policie, a městská hromadná doprava sestává jen z přecpaných autobusů, takže jde o čiré dopravní peklo. Strávili jsme v Yangonu jen necelé dva dny, ubytovali se v butikovém hotelu Savoy, připomínajícím staré koloniální časy, a pokusili se navštívit hlavní atrakce. Zacpané ulice a únava z transportu ale program trochu pročísly. V paměti mi utkvívá hlavně směs vůní jídel, prodávaných na tepajících ulicích, jimž jsme později tak přišli na chuť. A úsměvy žen. Mladých i starých, většinou tak nějak zvláštně půvabných, obvykle drobných a štíhlých. Ještě stále tu na bílé návštěvníky lidé pohlížejí s jakousi zvědavostí. I když já osobně jsem se třeba snažil splynout s okolím tím, že jsem se co nejčastěji navlékal do místního pohodlného oděvu longyi, což je v zásadě dlouhá sukně pro muže i ženy. Z pamětihodností, které v Yangonu stejně jako ve zbytku země tvoří hlavně pagody a buddhistické kláštery, na mě udělala největší dojem pagoda Kyauktawgyi, v níž na boku ležérně leží 72 metrová socha Buddhy pokrytá zlatem. Místní pýcha.

A další barmskou pýchou, kterou jsme si nenechali ujít, je také zlatem překypující Šweitigoumská pagoda, známá jako Zlatá. Člověk v její blízkosti, zalit oslňujícím jasem a třpytem, skoro zapomene, že je v jedné z nejchudších zemí světa. Tak nějak mi ta posedlost žlutým kovem na zdejších náboženských stavbách a sochách nejde dohromady se Siddhartovou cestou k opuštění všeho marnivého a materiálního na tomto světě, ale budiž, nebudu se pouštět do rozboru buddhistické symboliky. Buddhismus je každopádně nedílnou součástí Myanmaru, je jeho oficiálním náboženstvím deklarovaným už za časů vojenské diktatury. Platí, že každý barmský chlapec by se aspoň na den měl stát mnichem. A řada chlapců se pak stane vojáky.

U diktátorova muže

Naší další štací bylo po téměř tříhodinovém letu z Yangonu turbovrtulovým AER 72 jezero Inle, na němž žijí lidé v domcích postavených na dřevěných kůlech vyrůstajících přímo z hladiny. Z letiště Heho jsme jeli asi dvě hodiny úrodnou krajinou plnou zejména rajčatových a rýžových polí, na nichž makali lidé, voli a téměř žádné stroje.

V jednu chvíli spatříme srocení více osob, zastavíme, jdeme se podívat, co se děje. A vidíme, že nic, jen lidé prostě chodí sem a tam po jednokolejném železničním mostu bez zábradlí a fotí se v celkem nebezpečných pózách. Z nějakého důvodu je to pro místní atrakce. Je poledne, takže i relativně bezpečná. Vlak po téhle trati, spojující jezero Inle a Yangon, jezdí jen dvakrát denně, ráno a večer. Cesta prý trvá 14 hodin. Jsme šťastni, že jsme raději přilétli, a pokračujeme dál do městečka Nyaung Shwe. V něm přesedáme na typičtější dopravní prostředek tohoto kraje. Štíhlou, dlouhou, nízkou dřevěnou motorovou loďku, která nás dlouhým kanálem přivádí konečně na jezero. Vidíme už obrysy první z vesnic vystavěných na jeho hladině, ale my si to celkem svižně hasíme ke břehu, k prvnímu místu našeho zdejšího pobytu, jímž je hotel Aureum Resort. Vedle mola, u kterého přistáváme, je heliport. Ředitelka, která nás vítá, perfektní angličtinou vysvětluje, že slouží zejména majiteli, který sem často přilétá.

Náš průvodce Lin Lin, zjevný příznivec bývalé disidentky a současné neformální hlavy státu Aun Schan Su Ťij, mě upozorňuje, že majitelem je myanmarský tycoon Tay Za, jeden z nejbližších lidí posledního diktátora Than Shwe, stále aktivního v politickém životě. Cítím v jeho hlase stopu hořkosti. Znovu se vracíme k rozpolcenosti zdejší společnosti. Junta zdaleka nevyklidila pozice, vojsku zparchantělá ústava zajišťuje v parlamentu vždy minimálně 25 % křesel bez ohledu na výsledky voleb, členové bývalé nomenklatury patří mezi nejbohatší lidi. Klid zbraní v unii složené ze sedmi kdysi znepřátelených států je zaručen jen křehkým příměřím tří koexistujících armád, které spolu válčily v dlouhotrvající občanské válce. Národnostní a náboženské minority tu stále žijí v útlaku, neboť tak to junta chtěla a chce, a zmrzačená demokracie proti tomu nic nesvede. Poslední masakr na muslimské menšině rohingského etnika, řízený vojáky, se odehrál před dvěma lety. V jeho důsledku prchlo ze země do sousední Bangladéše tři čtvrtě milionu Rohingů. Svět jen bezmocně protestuje. Myslím na to při skvělé večeři i při usínání v luxusní vilce, kterou jsme si v resortu pronajali. Pocit jakési spoluviny se mi tu nepodařilo spláchnout ani mnoha sklenicemi výborného kalifornského vína, které tu mají.

Jezerní lidé

Lépe se cítím o dvě noci později po přestěhování do nedalekého, zbrusu nového resortu francouzského řetězce Sofitel. Značka se snaží etablovat v high endu a v Barmě k tomu má náskok před většinou konkurence. Tenhle jezerní resort má vysoké ambice. Personál ale vesměs ještě neodpovídá kvalitě architektury a vybavení. Jenže to je v rozvíjejících se trzích klasický problém, s nímž se potýká každý.

Jsme tu ale hlavně kvůli jezerním lidem, k nimž vyrážíme do různých směrů na našich lodích. Návštěva vesnic na vodě je jedinečný zážitek. Protože je právě každoroční buddhistický svátek Světla, připadající na úplněk myanmarského měsíce Thadingyut, jsme svědky mnoha slavnostních okamžiků. Působivý je závod mezi místními vesnicemi na dlouhých lodích s nespočtem stojících veslařů. Jsou to jakési místní Primátorky.

Navštívili jsme stříbrokováře, výrobce lodí, obyčejnou místní domácnost, sestávající ze tří generací, spokojeně a vlastně velmi útulně žijících na dvou poschodích nevelkého vodního domku. Samozřejmě pagody a kláštery. A také kuchařský workshop, při němž jsme si s pomocí zkušených lokálních borců uvařili skvostný oběd z místních surovin. Jídlo je v Myanmaru kapitola sama o sobě. Ještě nikde jsem si na našich cestách tak nepochutnal. Více prozradí fotky, škoda, že neumíme přenést chuť a vůni.

Proti proudu Iravádí
Po čtyřech dnech na jezeře zpátky do vzduchu a pak hned zase na vodu. Přesouváme se letecky do Baganu, kde na nás už čeká loď Sanctuary Ananda, na níž v příštích čtyřech dnech poplujeme proti proudu největší myanmarské řeky Iravádí až do Amarapury, kdysi centra barmské říše.

Jde o zážitek, který musím doporučit. Zprvu se zdá, že na třípodlažní lodi s 21 kajutami a jedním prezidentským apartmá nebude do čeho píchnout, ale opak je pravdou. Loď vede svérázný holandský globetrotter A.B. Eland, který má pod sebou 42 člennou posádku složenou pouze z místních lidí od kuchařů, číšníků, pokojských přes strojníky až po kapitána, starého mořského vlka, který přesedlal na řeku. Jejich práce je bezchybná, péče perfektní, program nápaditý. Neubráním se, postávaje na balkonu své kajuty, pocitu kolonizátora, proplouvajícího svými državami, ale snad to tak místní nevnímají. Na loď a její vesměs evropské turistické osazenstvo většinou radostně mávají.

Její relativní luxus je v ostrém kontrastu takřka ke všemu, co se děje na březích. Míjíme chatrče, ženy máchající prádlo nebo myjící sebe a své děti, pusté břehy, pak zase města a městečka s jejich pagodami a kláštery a polorozpadlými domy, rybáře na nuzných plavidlech. Kotvíme v různých místech, vždy s dobře zorganizovaným programem. Skvěle jíme, kuchař je machr a snaží se tu i s výběrem vín. Do cíle v Amarapuře to uteklo rychle. Pak už jen poslední skvělá večeře, ještě jedna masáž, které tu umí podobně dobře jako v Thajsku, a přesun do Mandalay, obchodního a průmyslového centra severní části země. Tady už ale jen na letiště, odsud do Yangonu, z něj do Singapuru, pak Frankfurt a po 24 hodinách Praha. V ní už počínající podzim. Vybaluju si sluncem, prachem a zvláštním barmským odérem prosycené oblečení. Poslední házím do špíny pořádně obnošené longyi. Kdo ví, jestli ho ještě někdy obléknu na sebe. Snad ano.