Migrény, řád a systém Vladimíra Houdka

Pražský holešovický ateliér šestatřicátníka Vladimíra Houdka už pět let nevoní – pro někoho možná nesmrdí – terpentýnem. Nedělal mu dobře kvůli astmatu. Přešel na akryl. Stěny jsou pokryty šmouhami barev, tahy štětců, které utekly z plátna. Houdek maluje obrazy zavěšené na zdi. Stojany nemá rád, viklají se. Při naší návštěvě rozvěsí svou rozpracovanou sérii, Migrény. Ještě ji nerad ukazuje, ještě s ní svádí boj. Doslova. Migrénami totiž trpí. A tyhle obrazy hlavu provokují, jsou to optické triky, nebezpečné spirály, v nichž se ztrácí zrak. Ptám se, jestli to bolí, když na tom pracuje. Odpovídá, že často.

Na jiné stěně visí klidnější díla. Knihy. Jeho vášeň. Houdek vymyslel vlastní fiktivní nakladatelství Atilis Press. Miluje knihy, maluje knihy. Vymýšlí tituly a k nim obálky. Jedna se třeba jmenuje The Tale of Yesterday, Povídka včerejška. Je na ní obrazec hranaté, industriální, nekonečné osmičky, vše se opakuje, nic nekončí. Krásná věc. Další na zdi se jmenuje Amnesia vol. I nebo The Obsession. Čisté obrazy, graficky strohé, zarámované v ztvrdlé pastě působí plasticky jako opravdová kniha, kterou chcete otevřít, ale nejde to. Obsah si musíte domyslet. Cítím z toho estetiku první půlky minulého století a Houdek souhlasí. Inspirovali ho Štýrský a Toyen, jejich artificialismus. Má rád řád a systém. Proto používá už v podstatě jen tři formáty, nepouští se do jiných. Říká, že býval popisný, tenkrát ještě na AVU v prvních ročnících, všechno chtěl říct jasně, nasával jak houba a chtěl to poslat ven. Dnes je tajemnější, v obrazech má skryté významy, musíte pátrat.

Přišel tehdy do Prahy na akademii z rodného Nového Města na Moravě jako autodidakt. Malbu před tím nestudoval. Nadšenec, kterého k umění přivedlo pouliční graffiti. Dnes na ty roky vzpomíná s nadhledem, byla to v zásadě blbost, čmárání po cizích objektech, opruz pro normální lidi, příliš jednoduché, příliš okaté, ale ukázalo mu to sílu výtvarného projevu, chtěl jít ovšem o dost dál. Roky na AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla si užil, někteří zkušenější spolužáci už na všechno měli své názory, možná převzaté ze středních uměleckých škol, on to sám znovu hledal. A našel se. Už v roce 2012 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého pro vizuální umělce do 35 let. Nepřeceňuje ji, ale otevřela mu dveře na domácí scéně, kde se mezi mladými autory stal rázem jedním z nejvyhledávanějších.

Domácí hranice už od té doby nicméně překonal, i když v cizině se Chalupeckým samozřejmě chlubit nedá. Renomé musí vybudovat vlastní výstavy a sběratelé. A šikovný galerista. Houdka zastupuje Polansky Gallery a spolu se jim daří. Malíř říká, že na světovém trhu ještě není, ale na evropském už rozhodně ano. Dobře je mu hlavně v Německu, tam mu rozumí. Při pohledu na jeho strukturovaná díla, přesné geometrické, jakoby kovové tvary, to úplně chápu.

Předcházející článek

Spouštíme novou rubriku Art. Věříme v potenciál současného českého umění

Následující článek

Umění poznávat umění