MotejlekSkocdopole.com

Vánoční čas plný třpytivých světýlek, barevných ozdob nejrůznějších tvarů, usměvavých, ze zahraničí převzatých motivů sobů, elfů či Santa Clausů, nutí i ty nejvytříbenější arbitry vkusu občas přimhouřit oko. K Vánocům kýč už tak nějak patří. Nebo jsme si na něj alespoň v tomto období zvykli. Jak ale vůbec kýč vznikl? A co to vlastně je?

Nikdo přesně neví, jak slovo kýč vzniklo. Udává se, že je zkomoleninou německého pojmu verkitschen, anglického slova sketch či francouzského chic. Rumunský literární kritik Matei Călinescu tvrdí, že se tento pojem začal používat ve slangu malířů a obchodníků s uměním v 60. a 70. letech 20. století ve významu znehodnoceného díla.

A co se pod tímto označením s nelichotivou konotací vlastně skrývá? Někdo se podívá na obrázek sluncem pozlacených hor nebo západu slunce za mořem a řekne, že to je přece jasný kýč, pro někoho by to byl naopak pěkný doplněk obývacího pokoje. Kunsthistorici kýč vnímají jako antitezi umění. Když si však přečteme, jak je tento pojem definován ve slovnících, zjistíme, že nelze tak jednoznačně určit, co spadá do oblasti umění a co už tuto hranici překročilo a stalo se kýčem. I v tomto případě záleží na kultuře a na společnosti, která člověka obklopuje a učí jej rozumět a interpretovat předměty a jevy kolem nás.

Sentimentální a očím lahodící fenomén
A co způsobuje, že ani člověk, který označí určitou věc za kýč, nemůže často zároveň říci, že by se mu vysloveně nelíbila? Kýčovitý předmět lze popsat jako realistický, využívající jen jednoznačných a srozumitelných prvků, nepoužívá příliš hluboké symboly, nemá žádné skryté významy, je stereotypní a snadno identifikovatelný, často zahrnuje emocionální složku. Zobrazuje místa a věci, které se lidem v běžném životě líbí, které má každý vlastně docela rád.

Český novelista Milan Kundera píše v souvislosti s kýčem o takzvaném principu druhé slzy, když nás nějaký předmět dojímá sám o sobě, ale zároveň nás do určité míry nutí, abychom se sami dojímali vlastním dojetím. „Kýč vyvolá těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být spolu s celým lidstvem dojat dětmi běžícími po trávníku! Až ta druhá slza dělá z kýče kýč. Bratrstvo všech lidí bude možné založit na kýči,“ píše Kundera v knize Nesnesitelná lehkost bytí.

Ornament jako zločin versus vkus střední třídy
Za posledních přibližně padesát let došlo ve vnímání umění k velkým změnám. V minulosti bychom v podstatě nenašli nic, co by mohlo být označeno nálepkou kýč. Každé umělecké dílo mělo svou funkci a bylo posuzováno podle jiných kritérií než dnes. Náboženské středověké umělecké předměty měly negramotnému obyvatelstvu srozumitelnější formou vyprávět biblické příběhy. Renesance a humanismus zase prostřednictvím umění prohloubit víru v člověka a v jeho schopnosti s odkazem na úspěchy antiky. Baroko zase expresivní formou v umění vrátit příliš namyšlenou společnost ke křesťanským hodnotám. Až 19. století a romantismus, klasicismus a stále přehnanější důraz na akademický realismus vedly k tomu, že vznikla moderna, která se snažila vrátit k samé podstatě umění nezávislé na masovém vkusu veřejnosti.

Kýč jako takový se stal probíraným tématem až ve druhé polovině 20. století. Zrod tohoto fenoménu však nacházíme už v dobách průmyslové revoluce, kdy se na scénu dostala sériová výroba. Zároveň s ní vznikla střední třída, která vlastnila dostatečný majetek, aby si umění mohla dovolit, ale k hlubšímu porozumění jí chyběly potřebné znalosti. Snažila se tedy napodobovat život a kulturu aristokracie. Umění se stalo prostředkem sociální mobility. Postupně tak střední vrstva obsadila roli patrona kultury. Pro nedostatek rozlišovací schopnosti však zůstávala věrná dobře známým praktikám a bránila se všemu novému.

Konec přelomového 19. století proto přinesl i již zmiňovanou uměleckou revoluci, jejíž cílem bylo více reflektovat moderní život, ukazovat ho takový, jaký opravdu byl, a neobracet se stále do minulosti. „Ornament je zločin,“ prohlásil architekt Adolf Loos začátkem 20. století. Podle něj se nejen architektura měla zbavit odkazů na minulost a okrasných prvků, které neplní žádný účel. V tomto duchu se poté vyvíjela moderní architektura, která se dá dobře popsat slovy „forma následuje funkci“ přisuzovanými americkému architektovi, otci mrakodrapů, Luisi Sullivanovi.

Moderní umělecké proudy zbavené odkazů na minulost a na reálnost zobrazení se však chápání širší veřejnosti vzdalovaly. Mezitím technologické vynálezy umožnily vznik reprodukcí a imitací realisticky ztvárněných přitažlivých děl. Ty se velmi rychle rozšířily zejména mezi měšťanstvo pro svou nižší cenu a lepší dostupnost. Napodobenina umění se tak stala produktem masové spotřeby a ve 20. století si vysloužila označení kýč. Kvalitu nahradila kvantita.

Nenáročný a falešný artefakt
Slavný umělecký kritik Clement Greenberg ve své eseji Avantgarda a kýč (1939) označil akademické realistické umění (například díla ruského malíře Ilji Repina) za příliš jednoduché a srozumitelné, a proto ho nazýval kýčem. „Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné. Kýč předstírá, že od svých zákazníků nepožaduje kromě jejich peněz nic – dokonce ani jejich čas ne.“ Naopak Greenberg velmi vyzdvihoval tvorbu abstraktních expresionistů (zejména amerického výtvarníka Jacksona Pollocka), kteří se podle něj vraceli k podstatě umění. Ta dle jeho názoru spočívala v práci s barvami, plochou či gestem a v objevování nového vyjadřovacího média. Přestože greenbergovské chápání moderního umění bylo do jisté míry v průběhu 20. století překonáno, některé principy jím popsané zůstávají v současném umění i v umělecké kritice dodnes.

Od 3D obrázků Panny Marie po štěňátka z květin
Pod nejoblíbenější druhy kýče se podle definice dají zařadit například již zmíněné obrázky stylizovaných horských oblastí, obrazy se zapadajícím sluncem, keramická zvířátka a andělé, reprodukce slavných uměleckých děl, podobizny (někdy dokonce vyvedené ve 3D formě) svatých, Panny Marie nebo Ježíše Krista, které nacházíme mezi barevnými větrníky a štěňátky na baterky na různých trzích a jarmarcích. „Když se u nás řekne kýč, většině lidí se v mysli vynoří zahradní trpaslík,“ zamýšlí se nad dalším známým příkladem kýče Tomáš Kulka, český autor knihy s názvem Umění a kýč. Trpaslíci se k nám dostaly před více než sto lety z Rakouska, největší slávu však zažily až po roce 1989, kdy se staly „okrasným prvkem“ mnoha zahrádek.

K příkladům kýče se řadí také fenomén tzv. pin-up girls. Růžová líčka, lesklé, plné rty, lokny, hluboký výstřih a dlouhé nohy s podvazky. Tak lze charakterizovat správná pin-up girl, oblíbené téma pop-artu. Pokud však mají díla tohoto uměleckého směru atributy kýče, proč jsou tak uznávaná? Tento fakt je způsoben především jejich přesahem. Pop-art kýč používá, ale nevytváří, jen se pomocí něj snaží poukázat na konzumní způsob života a na masovou společnost. Stejně tak Jeff Koons, jeden ze současných nejslavnějších a nejdražších umělců na světě, velmi rád pracuje právě s odkazem na kýčovité předměty. K jeho nejslavnějším dílům patří štěňátka obrovských rozměrů posetá květinami, zvětšeniny barevných a třpytivých zvířátek vyrobených z balónků nebo keramická postavička popové ikony Michaela Jacksona.

Milovaný vánoční svetr
Někdy lze tedy jen těžko rozeznat tenkou hranici mezi vysokým uměním a nízkým kýčem, i proto definice tohoto pojmu zůstává nejednoznačná, s velmi rozmazanými konturami a s velkým prostorem pro vlastní interpretaci. „Senátor měl pro své tvrzení jediný argument: svůj cit. Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce,“ píše Kundera. Záleží pak na každém, čemu dá přednost. Zejména o Vánocích se pak jakási sentimentální afinita ke kýči dá odpustit. Svůj oblíbený barevný vánoční svetr s flitry a sobím parožím tak určitě vyhazovat nemusíte.
Anna Pulkertová, art specialistka J&T Banky a kurátorka Galerie Magnus Art