Kostarika & Panama: Na lanech pralesem, na raftu divokou řekou a v krvi rum

Sjíždím několikasetmetrovou zipline, hluboko pode mnou se válí pára v korunách mahagonů, které skrápí teplý jemný déšť. Průvodce čeká v cíli a pomáhá mi z postroje, který mne poutal k ocelovému lanu nad údolím. Když poděkuju, jen se usměje a řekne: „Pura vida!“

To slovní spojení jsme v Kostarice a trochu i Panamě slyšeli nesčetněkrát na každém rohu. Od kohokoliv, recepční v hotelu, řidiče taxíku, pilota, servírky, celníka. Doslovně to znamená „čistý“ nebo „obyčejný život“, pura vida je ale cokoliv, pozdrav na uvítanou nebo rozloučenou, taky „není zač“, popřípadě cosi jako anglické „cool“ a podobně. Vyjadřuje to, možná přetvařovaně, ale většinou spíš opravdově, pohodu, bezstarostný a ke svému okolí ohleduplný přístup k životu. Tak se Kostaričané jeví. Většinou jim to lze i uvěřit, nejlépe po pár sklenkách karibského rumu.

Pura vida je zkrátka jedním z brandů Kostariky. Stejně jako červená žába pralesnička drobná s vypouklými černými kukadly, kterými na vás zírá z obřího plakátu už v letištní hale v San Jose. A taky lenochod nebo kafe. Pro mě je Kostarika, když na ni teď vzpomínám, hlavně pestrost. Na malém území je toho opravdu mnoho. Pobřeží omývají dva oceány, Pacifik a Atlantik. Vnitrozemí je členité, kopcovité, sopečné, plné různorodé fauny a flory bohaté na lahodné plody od všudypřítomných banánů a ananasů, pěstovaných na obřích farmách, po papáje a kakaové boby nebo pro nás netradiční rambutany, gravioly či kvajávy. První cíl našeho dvoutýdenního výletu, který jsme podnikli v říjnu 2023, ležel v hlubokém vnitrozemí uprostřed extrémně vlhkého pralesu.

Pacuare Lodge
Po dvanáctihodinovém letu z Frankfurtu do San Jose jsme první noc v metropoli šli bojovat s osmihodinovým mínusovým posunem do restaurace velmi pěkného hotelu Gran Hotel Costa Rica v samém centru města. San Jose ale nebyl náš prioritní zájem, Kostariku minula hlavní epocha velké conquisty, ani ji neobývaly významné domorodé kultury, takže je skoupá na pamětihodnosti stvořené člověkem. San Jose v tomto ohledu naprosto nelze srovnávat třeba s ekvádorským Quitem. Takže do Kostariky je třeba jet hlavně za přírodou, pakliže se sem rovnou nechcete nastěhovat, protože je tu taky daňový ráj, navíc civilizovaný a relativně bezpečný.

Do Pacuare Lodge, resortu ležícím v deštném pralese na břehu stejnojmenné řeky, jsme putovali několik hodin autem a pak finální kilometry urazili na raftu po slušně rozbouřené řece. Jinak se do lodže ani nedá dostat. Byla to na úvod slušná porce dobrodružství, ovšem pod dohledem zkušených vodáků, takže i laici jako my to zvládli bez úhony. Přivítal nás velkoryse pojatý resort s prostornými a velice luxusními vilami, každá s vlastním bazénem. Přijeli jsme v období dešťů, které tu trvá od června do listopadu a předpověď na dobu naší cesty byla veskrze mokrá. Víceméně se naplnila, speciálně ve vnitrozemí, ale déšť byl povětšinou vlahý, teplota vzduchu neustále nad 20 stupňů. Takže jedinou nepříjemností bylo neustále vlhké oblečení. V resortech, které jsme navštívili, nicméně nabízeli zdarma vyprání a vysušení oděvů.

Hlavní atrakcí Pacuare Lodge je kromě raftingu široká škála adrenalinových aktivit. Okusili jsme kaňoning a zipline v korunách stromů a také vysoko nad nimi. Třešničkou na dortu byl oběd zorganizovaný pro naši skupinu na platformě postavené v koruně vysokého mahagonu stojícího uprostřed resortu. Končí zde jedna z tras zipline. Jídlo a pití nám sem doručili kladkou, byl to epesní zážitek.

Tortuga Lodge & Gardens
Dva dny a dvě noci v Pacuare byly natolik dobré, že jsme se obávali, zda to nejlepší z našeho programu nemáme už za sebou. Návštěva Tortuga Lodge & Gardens, postaršího a už trochu unavenějšího resortu na severovýchodním pobřeží Karibiku tuto obavu prohloubila. Nebylo to špatné, ale s Pacuare nesrovnatelné.

Na své si tu přijdou milovníci želv, zdejšímu národnímu parku Tortuguero se ostatně přezdívá Země želv. Lidé sem jezdí sledovat jejich hnízdění, což je speciální atrakce. My jsme si ovšem nejvíce užili výletu na kánojích do nitra lesa v deltě řeky Tortugero, která se tu vlévá do Karibiku. Opice, aligátoři, roztodivné vážky a blankytně modří motýli, to vše na dosah pádla.

Poněkud nerozvážně jsem se tu při běhu podél moře rozhodl svlažit v karibských vlnách, jimž jsem prostě neodolal. Když jsem se tím pochlubil později v hotelu, nesetkal jsem se s pozitivní reakcí. Zdejší moře umí být pro člověka zrádné. Je sice dlouho mělké, ale jsou zde silné proudy a hlavně žraloci. Koupání se tu nedoporučuje.

Boutique Hotel Aguas Claras Puerto Viejo
Pátý den kostarické mise jsme pokračovali podél karibského pobřeží na jih do letoviska Punta Cocles poblíž městečka Puerto Viejo. Naplňuje obvyklé představy o typickém surfařském centru. Bary, školy surfingu, ledabylí frajírci, snědé tanečnice, američtí turisté, reggae, jointy, to tu je. A taky krásné moře. Tady je koupání povoleno i doporučeno. Pro krásné a členité písečné pláže se tomu tady říká „Beach Paradise“. Poblíž jedné takové romantické pláže je i butikový hotel Aguas Claras Pureto Viejo, v němž jsme strávili další dva dny.

Zde měla naše čtyřčlenná skupina pro sebe celý plážový domek s čtyřmi pokoji a velkorysými společnými prostory. Většinu času jsme ale trávili v městečku, a tady poprvé stojí za zmínku jídlo a pití. Nejen zde, ale všude před tím i potom jsme si nemohli stěžovat na gastronomii. Kostarická kuchyně je špičková, pestrá a kreativní. Typická jídla jsou založena na rýži a fazolích, ale okusili jsme přehršel mořských plodů, salátů, steaků. K desertům zdejší famózní káva. Nehledejte elitní evropská nebo americká vína, tady se pije rum. Dobrý rum. A rumové koktejly.

La Coralina Island House
Na skok, znovu trvající dva dny a dvě noci, jsme vyrazili do sousední Panamy. Hranice tvoří řeka Sixaola. Po jejím překročení jsme dorazili do přístavu Ventura jemuž vévodila obrovská loď napěchovaná banány. My ale nasedli do obyčejné bárky a pluli na nedaleký ostrov Colón, rušné karibské letovisko opět se surfařskými centry, rumovými bary a dlouhými písečnými plážemi. Ubytovali jsme se v až opulentně luxusním resortu La Coralina Island House, vzdáleném od turistického ruchu městečka, rozloženém hned na břehu Karibiku. Budu-li jednou vzpomínat na zdejší návštěvu, pak to bude zejména pro velkorysé spa a fitness.

Podnikli jsme tu také výpravu za delfíny s šikovným námořníkem. Zastavil ji v půlce vydatný slejvák, který nás upoutal do malého kotviště s barem a restaurací na jednom z četných malých ostrůvků v okolí Colónu. Popili jsme, pojedli mořskou havěť a delfíny nakonec taky spatřili.

Arenal Nayara Resort Spa & Gardens
Jestli jsme se na úvod obávali, že po Pacuare už nic lepšího nepřijde, na konci už jsme odpověď znali a chválabohu byla pozitivní. Každé z míst, které jsme navštívili, mělo něco speciálního, každý je hodnotil podle osobních preferencí a asi bychom se vždy neshodli. Ale pro mne to nejlepší přišlo v samém závěru.

Do vnitrozemního Národního vulkanického parku Arenal, jemuž vévodí ikonická sopka tohoto jména, jsme doletěli turbovrtulovým vzdušným autobusem Cessna Caravan z karibského Limonu. Sopka je z velké dálky patrná, neboť solitérně ční nad krajinou. Její mohutná erupce v roce 1968 přinesla do okolí smrt a zkázu, nakonec ale také nový život a prosperitu. Podle seizmologů se sopka uložila k dlouhému spánku a katastrofa změnila předešlý tuhý odpor místních komunit k vládním plánům na rozvoj zdejšího území.

Klíčovou byla hlavně dříve blokovaná výstavba přehrady, která dnes produkuje polovinu kostarické spotřebované elektřiny. Zdejší horké prameny s blahodárnými účinky navíc přilákaly první podnikavce, kteří zde od osmdesátých let začali rozjíždět turistický ruch.

Démantem těchto později hojně rozvinutých aktivit je Arenal Nayara Resort Spa & Gardens. Obří komplex vil, restaurací a lázní vás pohltí a takřka z něj nemusíte pryč. Vily jsou přepychové a prostorné, opět s vlastním bazénem. Procházka po resortu se může protáhnout do několikakilometrového bloudění navíc s velkým převýšením. Doporučuje se proto využívat golfové vozíky neustále pendlující po zdejších cestách. Nabídka restaurací je opravdu široká, od italské po japonskou. Závěrečné tři noci, které jsme tu strávili, byly důstojným rozloučením s kostarickou pohostinností. Stejně tak túra na úpatí sopky, která nás zavedla na místa postižená dávnou katastrofou, dnes už znovu opanovaná bujnou přírodou.

Kostarika je krásná země. Většina lidí dává přednost suché sezoně od prosince do května. Ale ani dešťové období jí neubírá na půvabu. Možná právě naopak. Mimo jiné proto, že hotely jsou tu v tuto dobu podstatně prázdnější. Některá místa dostávají až privátní charakter. Pura vida!

Předcházející článek

Týdenní drobky (52): O nadílce a darech na mašli

Následující článek

Přes pět miliard korun čistého zisku za poslední čtyři roky