Masarykovská neděle na motejlek.com: T. G. Masaryk a „střet civilizací“

T. G. Masaryk náležel ke generaci, která pocítila nástup globální rivality, již Samuel Huntington nazval na sklonku dvacátého století „střetem civilizací“. Západní koloniální systém, který dosáhl svého symbolického vrcholu triumfem v bitvě u Omdurmanu v září 1898, vstoupil do nového století znejistěn. Japonsko, jež se stalo mezi orientálními společnostmi průkopníkem západního způsobu modernizace, porazilo v letech 1904 až 1905 na Dálném východě carské Rusko. Termín „žluté nebezpečí“ razil jako jeden z prvních od poloviny devadesátých let devatenáctého století německý císař Vilém II. První světová válka vážně podlomila materiální a hmotné síly Západu. Gilbert Keith Chesterton vydal v roce 1914 román Létající hospoda, v němž vylíčil, jak je v blíže neurčené budoucnosti pasivní anglická společnost postupně pohlcována „progresivním“ islámem. Madison Grant publikoval knihu The Passing of the Great Race; or, The racial basis of European history roku 1916 a jeho žák Lothrop Stoddard uveřejnil The Rising Tide of Color Against White World Supremacy o čtyři roky později. Na obzoru se začal rýsovat fenomén „třetího světa“ revoltujícího proti Západu.

Tyto historické proudy a procesy, které po skončení druhé světové války zcela změnily tvář planety, T. G. Masaryk nezaznamenal a nijak intelektuálně nereflektoval. Z dnešního hlediska byl jeho obzor beznadějně eurocentrický, a to navzdory cestám, které podnikl mimo evropský kontinent. Přesto můžeme v jeho názorech rozeznat postoj, který by se mohl stát základem praktické politiky při konfrontaci s demografickými a civilizačními výzvami, jimž je dnes Západ nucen čelit. T. G. Masaryk rozhodně nebyl kulturním relativistou, a měl by proto jen malé pochopení pro multikulturalismus. Měřítkem, kterým hodnotil vyspělost a hodnotu jednotlivých společností, byla míra realizace „humanitního ideálu“. Masaryk byl přesvědčen, že v tomto směru dospěly nejdále anglosaské národy, což se projevuje v jejich liberalismu, prosperitě a smyslu pro spravedlnost. První světovou válku, kterou nazýval „světovou revolucí“, považoval za porážku zbytků autokratické teokracie, přičemž pangermanismus, o němž se často zmiňoval, vnímal jako obrannou snahu zachovat v radikálně nacionalistické podobě výsady anachronických kast. Uvedený civilizační proces ztotožňoval s univerzální emancipací lidstva završenou vítězstvím demokracie a svobody.

T. G. Masaryk se ve svém vzdělání neuzavíral v evropském kulturním okruhu. V mládí studoval sanskrt a arabštinu a chtěl se přihlásit na vídeňskou Orientální akademii, učiliště pro budoucí diplomaty. Jako československý prezident Masaryk finančně podpořil proslulého orientalistu Aloise Musila a zaštítil založení Orientálního ústavu v Praze. Pomohl doktorce Vlastě Kálalové, aby v osmadvaceti letech odcestovala léčit do Istanbulu a posléze zakotvila v Bagdádu, kde se stala legendou. Bylo nicméně příznačné, že během jediné výpravy na Blízký východ v roce 1923 Masaryk navštívil pouze židovské osady, výspy západní civilizace, i když v úspěch sionismu příliš nevěřil. T. G. Masaryk nepodléhal fascinaci exotismem a romantické nostalgii po „zlatém věku“. Sdílel Lévinasův názor, že tradice může být zdrojem krutosti a barbarství. Joseph de Maistre kdysi namítl proti étosu osvícenství, že lidé jsou příliš zlí, než aby mohli být svobodní. Masaryk by v této souvislosti výjimečně souhlasil s Friedrichem Nietzschem a argumentoval, že osoby, které se vymanily z tradičního náboženského a hierarchického řádu, jsou z principu povinny demonstrovat ušlechtilost své podstaty. Nikdy se nesmí uplatnit pouhá fyzická moc civilizace bez jejího milosrdenství. V tomto ohledu se T. G. Masaryk výrazně odlišoval od tvůrce moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka, kterého John Gunther označil za nejtvrdšího soudobého diktátora.

Pouze pokud Západ prokáže výše zmíněnou morální sílu, má právo prezentovat svůj historický úděl jako inspiraci pro mimoevropské kultury. V případě, že by se T. G. Masaryk setkal se současným konceptem „střetu civilizací“, pravděpodobně by jej pokládal za výraz rezignace na antropologickou transformaci, kterou přináší modernita, a nedůvěry v asimilační přitažlivost a civilizační poslání dnešní západní společnosti. Jak ukázal Masarykův vstřícný vztah k uprchlíkům z bolševického Ruska, Masaryk se rozhodně neuzavíral vůči přistěhovalcům. Jejich integraci by ale důsledně podmiňoval přijetím „humanitního ideálu“ jako společné platformy pro soužití všech plnohodnotných příslušníků moderní civilizace, která je nadřazena jakékoliv náboženské zkušenosti. Religiozita a tradice, které spontánně nevybízejí k osvojení demokracie a humanismu, by podle T. G. Masaryka neměly mít v moderním světě místo.
Ivo T. Budil

Předcházející článek

Penta kupuje evropskou síť jazykových škol. Tak trochu sama od sebe.

Následující článek

Prodává se obchodní řetězec s česko-slovenským kapitálem v pozadí, cena kolem pěti miliard