MotejlekSkocdopole.com

Jen málo myšlenek zaznamenalo v devatenáctém a dvacátém století takový ohlas mezi širokou veřejností, vzdělanci a politickými elitami jako koncept rasy. Zrodil se v moderní podobě přibližně mezi pádem Bastily a bitvou u Waterloo ze směsice osvícenské autority přírodních věd, romantické fascinace etnicitou a „kvalitou krve“ a rozporuplnými vztahy mezi Západem a mimoevropskými civilizacemi a kulturami.

Evropané se naučili myslet rasově především po revoluci v roce 1848, kdy porážka liberálů vynesla do popředí fatalistické a pesimistické vize dějin inspirované biologickými metaforami. Francouzský literát a diplomat Arthur Gobineau, ovlivněný dobovými orientálními vědami, vylíčil v knize Pojednání o nerovnosti lidských ras Árijce jako klíčové historické aktéry, kteří přispějí k návratu lidstva zpět do původního blahodárného přírodního živlu, z něhož kdysi vzešlo. Britský ministerský předseda Benjamin Disraeli, americký prezident Theodore Roosevelt, ale také italský diktátor Benito Mussolini chápali rasu jako soubor ušlechtilých a vznešených morálních a fyzických vlastností, které by měly být cílem aspirace národů, v jejichž čele zmínění státníci stáli. Rasa byla pokládána za vyšší stupeň existence národa, který se zbavil pod vedením energických vůdců tělesné slabosti a duševní malosti.

Mnozí Darwinovi stoupenci a následovníci postavili kategorii rasy v závěrečných desetiletích devatenáctého výlučně na biologických základech. Přírodu považovali za model pro radikální rekonstrukci společenského řádu. Autoři jako Max Nordau šířili obavy z celkové sociální degenerace a rozkladu zasahující průmyslové země Západu, jejichž obyvatelstvo údajně fyzicky strádalo a sláblo pod vlivem moderního životního stylu a rasového míšení. Východisko měla představovat eugenika, kterou její zakladatel a Darwinův bratranec Francis Galton pojal jako aplikaci přírodních zákonů na lidskou společnost prostřednictvím zavedení represivní legislativy. Výsledkem měla být národní komunita plná zdravých, inteligentních a pohledných jedinců. Galtonova idea získala mnoho stoupenců, mezi které náleželi George Bernard Shaw, Herbert George Wells, Winston Churchill nebo Alexander Graham Bell. Nejrozsáhlejší eugenické zákonodárství včetně nedobrovolné sterilizace bylo přijato ve Spojených státech amerických a Švédsku, eugenika ale v určité podobě zasáhla téměř každou evropskou zemi. Nacistické Německo učinilo z eugenických zásad prostředek masové genocidy ve jménu revitalizace a povznesení árijské rasy. Porážka Adolfa Hitlera ve druhé světové válce definitivně odstranila rasovou rétoriku z oficiálního politického diskurzu.

Meziválečné Československo náleželo ke státům, kterým se aplikace eugenických principů vyhnula, a postoj prezidenta T. G. Masaryka sehrál v této skutečnosti důležitou úlohu. Masaryk znal eugeniku a nevyhýbal se rasové terminologii. Moderní stát byl pro něho především politický projekt založený na morální síle ducha. Ve fyzické zdatnosti viděl základní podmínku osobní disciplíny, hygieny a mentální odolnosti, nikdy by ho však nenapadlo vynucovat ji zákonem. Je škoda, že většina Masarykových následovníků v prezidentském úřadě si nevzala více k srdci ponaučení, že vrcholný státník nemá jako služebník lidu právo zanedbávat či lehkomyslností poškozovat svoji tělesnou schránku, a tak ohrožovat míru nasazení ve prospěch lidí, kteří v něj vkládají své naděje. Eugenika v Masarykově pojetí byla individuální askeze a fyzická sebekázeň, které podřizoval s patrnými výsledky osobní život.

T. G. Masaryk přiznával, že rasové problematice věnoval značnou pozornost. V rozhovoru s Emilem Ludwigem konstatoval, že Československo a Německo jsou osídleny značně smíšenými populacemi, přičemž vyjádřil přesvědčení, že míšení vytváří zdatnější lidi než stálé sňatky mezi příslušníky vlastního národa. V meziválečné Evropě fascinované čistotou krve „nezkažené“ cizorodými příměsi se s podobným důrazem na výhody rasového míšení setkáme pouze ve Finsku. Je až překvapující, s jakou lehkostí T. G. Masaryk odolal podobně jako například Gilbert Keith Chesterton pokušení použít rasu jako klíč k pochopení lidské společnosti a dějin.

George Orwell napsal, že pravým a nikdy nepřiznaným důvodem, proč se Angličané rozhodli v létě 1940 vzdorovat v krajně nepříznivých podmínkách triumfujícímu nacistickému Německu, nebyla primárně úcta a loajalita ke králi a demokracii, nýbrž obyčejná rasová pýcha. Nebylo myslitelné, aby se ušlechtilí a rasově nadřazení Anglosasové sklonili před barbarskými a podřadnými Teutony. T. G. Masaryk se pokusil vychovat národ, jehož oddanost a věrnost by nebyla spjata s imaginárním pokrevním společenstvím, ale moderními a demokratickými politickými institucemi. Vzhledem k perzistenci rasového myšlení jde o lekci, která ještě může prokázat svoji užitečnost a aktuálnost.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)