MotejlekSkocdopole.com

Ve Francii se o devatenáctém století říkalo, že začalo Revolucí a skončilo Aférou. Tento výrok není pouhou ironií snažící se ukázat, jak jsou dějiny schopny ponížit a zesměšnit každý samolibý patos. Historická epocha, která byla zahájena vznešenými slovy o svobodě a rovnosti (a velkými zločiny ve jménu těchto ideálů), vyústila do potyček na bulvárech a skandalizování v tisku kvůli odsouzení kapitána Alfreda Dreyfuse pro údajnou špionáž ve prospěch Německa. Existuje však i druhá, pozitivnější interpretace výše uvedených slov. Francouzská revoluce obsahovala navzdory krvavým excesům a zpomalení přirozeného sociálního a hospodářského vývoje země i nepopiratelný apel a výzvu k ustavení společnosti založené na všeobecně dostupném právu a zjednání spravedlnosti pro všechny.

Francouzští osvícenci již v polovině osmnáctého století vymezovali civilizovanost jako schopnost a potenciál realizovat a prosazovat spravedlnost. Být civilizovaný znamenalo být spravedlivý a dokázat bránit právo a nárok druhých na dosažení spravedlnosti. Devatenácté a dvacáté století fascinované možnostmi technologického rozvoje na tento důležitý odkaz osvícenství pozapomnělo. Rovněž vzestup velkých kolektivních hnutí, která byla charakteristická pro modernitu a jež zahrnovala nacionalismus, fašismus, komunismus nebo nacismus, zastínil pojetí civilizace jako sféry univerzálního práva. Hledání a prosazování spravedlnosti je vždy složitý a namáhavý proces dotýkající se individuálního a pomíjivého lidského osudu, pro který hlasatelé Zářných zítřků ve jménu Národa, Rasy nebo Třídy neměli dostatek trpělivosti a pochopení. Organický řád musel mít přednost před jedincem.

Sekularizace způsobila, že Západ pozbyl profesní skupiny lidí, do jejichž kompetence patřil mimo jiné dohled a apel na morální hodnoty společnosti. Během Dreyfusovy aféry se přihlásila na místo duchovních vrstva intelektuálů, jejichž mluvčí Émile Zola učinil v otevřeném dopise Žaluji to, co dříve náleželo výhradně náboženským vůdcům. Zdůraznil, že kvůli zájmům Vlasti se nelze dopustit nespravedlnosti a křivdy na jakémkoliv jedinci. T. G. Masaryk vystoupil přibližně ve stejné době se značným osobním rizikem na obranu Leopolda Hilsnera nařčeného z usmrcení Anežky Hrůzové. Jak později Masaryk řekl Karlu Čapkovi, proces s Hilsnerem jej z počátku nezajímal. Teprve po rozmluvě se svým bývalým žákem spisovatelem Sigismundem Münzem pochopil nebezpečí, že pověra o rituální vraždě spjatá s nejtemnějšími stránkami antisemitismu ohrozí nestrannost soudního řízení. T. G. Masaryk se bezpochyby stal ve středoevropském prostředí průkopníkem veřejné intelektuální angažovanosti tak, jak se tento morální fenomén mezitím formoval v jiných západních zemích, na prvním místě ve Francii.

Dnes s odstupem století můžeme říci slovy francouzského literáta Juliena Bendy, že „vzdělanci“ své historické poslání a morální autoritu získanou během Dreyfusovy aféry „zradili“. Mezi trochu naivním, ale přesvědčeným idealistou Emilem Zolou na straně jedné a demagogickým a ideologicky předpojatým Noamem Chomskym na straně druhé je dlouhá cesta dvacátým stoletím naplněná zklamáním. Toto selhání bylo způsobeno především mefistofelským pokušením ze strany „velkých ideologií“. Řada vynikajících literátů a myslitelů od George Bernarda Shawa, Oswalda Spenglera, Mircea Eliadeho, Julia Evoly nebo Martina Heideggera až po Jeana Paula Sartra, Rogera Garaudyho nebo Immanuela Wallersteina upřímně uvěřila, že přitakání totalitním hnutím dvacátého století z nich učiní spolutvůrce nové, vyšší formy světového sociálního a politického řádu. Po skončení „ideologického věku“ na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století se nejsilnějším korumpujícím faktorem stala bezpochyby média, která vyšla vstříc narcistní tužbě po „proslulosti“ přebývající v nitru většiny lidí. Mediální diskurz zjednodušil jazyk, zploštil myšlení a v zásadě znemožnil racionální a věcnou diskuzi o veřejných problémech. Zkáza angažovaných intelektuálů tak byl dokonána.

T. G. Masaryk se dokázal této Skylle a Charybdě, která zničila sepětí intelektu a politické praxe, úspěšně vyhnout. Před podlehnutím moderním ideologiím jej uchránil jeho vrozený racionalismus a zdravý rozum. Není jasné, jak by se T. G. Masaryk vyrovnal se současnou mediální realitou. Jeho touha po uznání a sebeláska byla bezpochyby více než uspokojena závěrečným údobím životní dráhy. Tehdy se v duchu svého oblíbeného Platóna stal šťastným řízením osudu „králem-filosofem“ poklidně vládnoucím uprostřed rozbouřeného moře diktátorů.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)