Masarykovská neděle na motejlek.com: Masaryk, politika a pozitivní imaginace

T. G. Masaryk často zdůrazňoval, že jeho největším politickým učitelem byl Platón. Přesto by první československý prezident v jedné důležité tezi se svým Mistrem nesouhlasil. Platón explicitně vyloučil z dokonalého státu básníky. Zanevřel na Homéra, který údajně odváděl mysl mladých lidí nežádoucím směrem. Něco podobného by Masaryk nikdy neučinil. Nešlo pouze o jeho přátelství s Karlem Čapkem, účast na setkáních Pátečníků a početné návštěvy slavných zahraničních spisovatelů, které přijímal v Lánech. Masaryk byl celoživotním čtenářem krásné literatury.

Podle Johna Gunthera pouze Benito Mussolini měl z evropských hlav států podobně široký přehled o soudobých světových autorech. Když Masaryk líčil ve Světové revoluci svoji činnost v exilu, neopomněl zmínit – vždy podle země, v níž se nacházel – italské literáty Giacoma Leopardiho, Alessandra Manzoniho nebo Gabriela d´Annunzia, Francouze Romaina Rollanda, Paula Claudela, Charlese Péguyho, Julese Romainse, André Gida, Emila Zolu nebo Martina du Gard a Brity Oscara Wilda, Jamese Joyce, Elizabeth Browningovou, Virginii Woolfovou, George Elliotovou, Dawida Herberta Lawrence, Samuela Butlera, Josepha Conrada, Herberta George Wellse nebo Johna Galsworthyho.

Zmíněný zájem o beletrii nevyplýval pouze z Masarykovy osobní záliby a touhy po oddechu nebo poznání cizích kultur. Odrážel rovněž skutečnost, že Masaryk si byl vědom mezí svých schopností porozumět současným historickým proudům a snažil se tento nedostatek překonat. Nechtěl se stát živoucím anachronismem, jehož praktické činy by se zásadně rozcházely s povahou politických výzev, jimž byla Evropa po první světové válce vystavena.

Ferdinand Peroutka zdůraznil, že základním rysem Masarykovy osobnosti byl vrozený racionalismus. Z tohoto důvodu Masaryk tak přirozeně a organicky navázal na hodnoty a étos osvícenství a úspěšně je uplatňoval v politické praxi. V pozitivismu, k němuž se přihlásil, viděl přímého dědice učení osvícenců. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nicméně v evropském intelektuálním životě prosadily nové vitalistické proudy vycházející z Nietzscheho, Bergsona, Freuda nebo Darwina. T. G. Masaryk je zaznamenal, studoval, ale nikdy nepřijal. Odmítl darwinismus a o podvědomí prohlásil, že neexistuje. Považoval je za reinkarnaci úpadkového romantismu, zradu ideálů osvícenství, které se dopustil již Auguste Comte, když se v politické teorii přiklonil ke katolickému mysliteli Josephu de Maistrovi. Jamese Joyce označil Masaryk za projev „katolicko-romantické dekadence“ přecházející k „naturalistickému a sexuálnímu terestrismu“. Jako by instinktivně tušil dlouho před nástupem Mussoliniho či Hitlera, že se zde rýsují ideové zárodky politické kultury totalitarismu, představující největší ohrožení moderního západního humanismu a demokracie.

T. G. Masaryk si uvědomoval, že klíčem k pochopení výše zmíněných směrů, které podle jeho mínění popíraly demokratický politický program, je imaginace. Soustavnou četbu románů a básní pokládal za způsob pěstování vlastní pozitivní obrazotvornosti, která může obnovit rovnováhu mezi rozumem a citem, již osudově narušil iracionální romantismus pozdního devatenáctého století. Masarykovou snahou, které většina jeho současníků neporozuměla, byla politická aktivita založená na harmonii praktických činů a poezie, koncept, který Johann Wolfgang Goethe nazval „exaktní fantazií“. Státník by měl mít pochopení pro poetickou obrazotvornost, ale jeho ukázněná racionalita mu musí vždy zabránit, aby se jí nechal strhnout. Nedokáže-li to, upadne do opojení vlastním narcistickým kultem. Parlamenty, vlády a psychiatrické léčebny jsou plné podobných jedinců. Tvořivá a pozitivní imaginace představuje zároveň živnou půdu pro vytváření vizí, které nám umožňují překonávat historické překážky a úskalí. Lidé právem očekávají od politiků, že v dobách neočekávaných událostí a změn, které zásadním způsobem ovlivňují naše jistoty a životní způsob, vystoupí s pozitivním a realistickým programem. Bez vize to nedokáží. A politik, v jehož nitru nedříme vizionář, je parazitem na nadějích svých spoluobčanů.
Ivo T. Budil

Předcházející článek

Agrofert, jasný lídr českého zemědělství, se aktivně zakousnul do další oběti

Následující článek

Rakouský ministr financí ostře proti českým oligarchům