MotejlekSkocdopole.com

Savojský myslitel a zapřísáhlý odpůrce Francouzské revoluce Joseph de Maistre napsal na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, že před západní civilizací se nalézají dvě zásadní historické volby: Buď dojde k zázračné (a podle Maistra nepravděpodobné) obrodě křesťanství, nebo bude muset přijít nové náboženství z Východu.

Britští orientalisté, kteří se v osmdesátých letech osmnáctého století seskupili v Kalkatě kolem geniálního jazykovědce Williama Jonese, Friedrich Schlegel a další němečtí romantičtí vizionáři, kteří si v Paříži v prvním desetiletí devatenáctého století osvojili sanskrt, francouzští literáti Edgar Quinet, Jules Michelet nebo Arthur Gobineau, ti všichni byli přesvědčeni, že Západ bude historicky v dohledné době kulturně a duchovně pohlcen Východem. Byl to velký historický paradox, protože právě přibližně v letech 1750 až 1830 proběhl v Eurasii proces, který definitivně podlomil síly Indie, Číny, Persie a Osmanské říše a učinil ze Západu autoritu, o jejíž globální moci a autoritě nebylo možno pochybovat. V předvečer první světové války kontrolovaly evropské mocnosti přes osmdesát procent světové souše.

Evropští vzdělanci vždy milovali historické analogie, které výrazně ovlivňovaly jejich úsudek. Pokud byl Západ novým Římem, jenž se vyznačoval převahou v materiální a vojenské oblasti, pak Východ reprezentoval Řecko, jež dokáže rafinovanou a sofistikovanou kulturou ovládnout své nové pány. Bez této syntézy nemá západní společnost budoucnost. Arthur Gobineau nebo Oswald Spengler se domnívali, že ztráta kulturní vitality a kreativity Západu předznamenává úpadek a zánik. Jiní autoři předvídali konec západní civilizace v totální rasové válce. V uplynulých desetiletích Patrick Buchanan, Samuel Huntington nebo Victor Davis Hanson poukázali na neúprosné zákonitosti demografického vývoje, který údajně způsobí, že v historicky dohledné době budou původní etničtí Francouzi, Italové, Angličané nebo Švédové představovat stejný anachronismus jako na počátku raného středověku klasičtí Římané. Osudová otázka současnosti nezní, zda je možné vybudovat a dlouhodobě hájit „pevnost Evropu“, ale jestli je étos a podstata západní civilizace udržitelná po ztrátě jejího původního etnického základu.

Tomáš Garrigue Masaryk byl názorově blízký státníkům typu Giuseppe Mazziniho, Léona Gambetty, Abrahama Lincolna nebo Otty von Bismarcka, kteří věřili, že jazykově a kulturně homogenní národ je základní entitou politické organizace moderního světa. Z tohoto fundamentu vzejde demokracie, nová demokratická republika, která vyžaduje nového člověka, „nového Adama“ a vyšší druh humanismu. Demokratický světonázor byl podle Masaryka univerzalistický, to znamená, že nezná etnické, rasové či civilizační hranice. T. G. Masaryk tvrdil, že hlavním nedostatkem evropské či exotické tradice bránící přijetí demokracie a modernity je neschopnost oprostit se od ustálených zvyků, které omezují tvůrčí a kritické myšlení a civilizační aspirace.

Masaryk nevěřil výroku Gilberta Keitha Chestertona, že „tradice je demokracie mrtvých“. Úcta a respekt k nim by neměl svazovat naše politické činy a rozhodnutí. Pouze ti, kteří se mohou aktivně účastnit diskuze ve veřejném prostoru, mají právo podílet se na dosažení demokratického konsensu. Mrtvým naslouchá jenom orákulum, jehož demokratická legitimita je nanejvýš pochybná. Pokud tradice či náboženství brání plnohodnotnému přijetí moderního životního stylu, tím hůře pro tradici a náboženství. V tomto ohledu netrpěl T. G. Masaryk žádným nostalgickým sentimentalismem.

Arabský historik Ibn Chaldún ve čtrnáctém století nebo italský právník Giambattista Vico v osmnáctém století se domnívali, že invaze barbarů může představovat sice brutální, ale očistnou událost, která obrodí dekadentní a ochablou civilizaci a vdechne jí novou dravost a energii. Oba myslitelé ale sdíleli cyklické pojetí dějin zahrnující nevyhnutelný vzestup a pád. T. G. Masaryk věřil v progresivní vývoj lidstva směřující k vyšší humanitě, svobodě a demokracii, do něhož mohou být „barbaři“ integrováni pouze pod podmínkou bezpodmínečné a naprosté konverze k hodnotám modernity. Nemyslím si, že by byl T. G. Masaryk v tomto ohledu ochoten ke kompromisu či ústupkům.

Jak napsal Ferdinand Peroutka, Masaryk moralizoval jako muž. Po svém šedesátém roce šel bojovat. Dovedl zapůsobit, že legionáři na cestě do zákopů cítili, že je tam doprovází duch dějin. Ex Occidente Lux, moderní západní civilizaci zrozenou z odkazu osvícenství, by považoval za příliš cenný a historicky jedinečný výdobytek, než aby jej obětoval kvůli politické kariéře, zbabělému oportunismu, finančnímu zisku nebo ideologickému poblouznění.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)