MotejlekSkocdopole.com

Současná situace nevyhlíží pro eurozónu příliš pozitivně. Dluhopisy Irska, Portugalska či Řecka mají ohodnocení „Junk“. Investoři nevěří současným evropským politickým elitám, že mají připravené řešení. Do centra pozornosti se začínají dostávat Itálie a dokonce i Francii, tedy země, které mají také velké dluhy a jejichž ekonomiky jsou slabé a nekonkurenceschopné.

Itálie má dluh okolo 120% HDP, ekonomika příliš neroste, produktivita práce v zemi je nízká. Vláda premiéra Berlusconiho je kapitolou sama pro sebe. V případě Francie je to podobné. Obě země představují „jádro EU“. Jejich situace je zcela opačná a spíše je lze přiřadit k těm periferním zemím, které se vyznačují nízkou disciplínou a problémy. Svojí velikostí navíc nejsou vhodné pro „záchranný“ balíček (rozuměj půjčky).

Ukazuje se, že Evropská unie dokázala v minulých letech vytvářet slušnou přetvářku pod vlivem německé střídmosti. Investoři považovali EU za takové větší Německo a podle toho se chovali. Situace je však právě opačná. Řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. A jak se ukazuje, většina článků řetězu EU je velice slabá.

Itálie má i jedno pozitivum. Většina dluhu je držena domácími subjekty. Nicméně i to, že se zvýší úrok na dluhopisech, které Itálie musí vydávat zahraničním investorům znamená, že dříve či později se dostane do situace, kterou nedokáže zvládnout. Jestliže se zvýší potřeba financí na splácení dluhu, může nastat problém. Nejenom, že ekonomická výkonnost země se stále zhoršuje, ale také nelze očekávat světový ekonomický boom jako v minulém desetiletí.

Nastane velký boj o zákazníka. Bude to boj státu proti státu v oblasti exportu, neboť, to je cesta pro zatížené země, jak splácet dluh. Bojovat mezi sebou budou i země EU. Německo se nehodlá vzdát svého exportního prvenství jenom proto, aby pomohlo Itálii, Řecku či Portugalsku. To je již jasné. A v Evropské Unii neexistuje žádná federální vláda, žádné federální zdroje, které by pomohly řešit současnou krizi v jednotlivých zemích. Lze očekávat, že brzy se dočkáme zvyšování úroků na dluhopisech dalších zemí EU jako jsou Španělsko, Belgie či Rakousko.

Současný styl řešení, který Německo, Francie a další země EU předvádějí, tedy styl ad hoc řešení jednotlivých případů, může fungovat pouze omezeně a na země relativně malé. Ani pro tyto malé státy nedokázala Evropská Unie přijít s jasným plánem a proto investoři znervózněli a začínají tlačit na velké země – Itálii, Španělsko, Francii. Iluzi o stabilní eurozóně již nelze dále světu prezentovat. Pokud nedojde k nalezení skutečného řešení, spěje eurozóna k neodvratnému kolapsu.

Řešení může být realizováno zhruba třemi různými způsoby:
1) Finančně a ekonomicky silné země začnou posílat peníze slabým státům. A to bez vidiny konce takových transferů. V tomto případě si však myslím, že občané silných zemí jako jsou Německo, Nizozemí, Finsko, začnou brzy protestovat a zlikvidují politiky, kteří takový systém zavedou

2) Zavedení evropských dluhopisů, eurobondů. Za ně by stejnou měrou ručily všechny země Evropské unie. Trh dnes chce za řecké či portugalské dluhopisy úrok přes 16 %, zatímco Německu půjčuje za 3 %. Společná záruka zemí EU za tyto dluhopisy umožní získat finance za mnohem lepších podmínek pro slabé země EU. To ale bude znamenat, že všechny země budou bez rozdílu odpovědné za tyto dluhopisy. Jelikož se opět jedná o jinou formu „peněz zadarmo“ pro slabé země, lze očekávat, že ani v tomto případě nedojde k reformám. Výsledek proto bude stejný jako u první varianty, tedy že za pár let bude Německo stát před situací, jak to celé opět zaplatí.

3) Třetí variantou je tisk peněz. Evropská centrální banka bude politiky přinucena k financování dluhu, k poskytnutí peněz slabým zemím nepřímo přes komerční banky. Nebo přistoupí přímo k nákupu dluhopisů zemí EU. A to vše nově vydanými eury. Padne tak mýtus o nezávislé centrální bance. ECB se tomu brání, ale podle mého názoru je to pouze rétorika před výměnou šéfa ECB. Trichet nechce být v budoucnu označen za osobu, která takto rozhodla. Zodpovědnost chce přesunout na svého nástupce. Tato varianta je klasickou cestou snížení dluhové zátěže. Je to inflační cesta vedoucí k devalvaci měny a snížení hodnoty dluhů. Je to samozřejmě jednodušší než šetření a splácení, ale pro řadu politiků je to cesta schůdnější a méně bolestivá. Proto k ní dříve či později dojde, tedy pokud má být zachováno euro. Ovšem bude to zcela jiné euro, než bylo euro posledních deseti let. A na to je dobré pamatovat při správě svého portfolia.
Richard Koza, ATWEL International