Tereza Příhodová Štětinová a Roman Štětina – Manželé z Umělecké

Příhodnější adresu jejich ateliér snad ani mít nemůže. Ulice Umělecká je v těsné blízkosti pražské Akademie výtvarných umění. Kolem jsou ulice Sochařská a Malířská, univerzální Umělecká ale k manželům Tereze Příhodové Štětinové a Romanu Štětinovi, kteří nás tu vítají ve dvoře jednoho z činžáků, sedí nejlépe. Těžko u obou specifikovat, do jaké kategorie umění spadají.

Ona je vystudovaná krajinářská fotografka na FAMU, teď je ale ze všeho nejvíc sochařka, stále vyhledávanější. On o sobě tvrdí, že nikdy pořádně nekreslil, nemaloval, nesochal, jako dítě nijak netíhnul k umění, přesto patří k nejvýraznějším umělcům generace současných třicátníků. Vystudoval nejprve Ústav umění a designu v Plzni (dnes Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara), pak Akademii výtvarných umění v Praze a Hochschule für Bildende Künste–Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho doménou jsou instalace s výrazným zapojením videa a zvuku. Je ale také hudebník, vydal knihu, prostě širokospektrální postava. Jestli ho v dětství něco ovlivňovalo směrem k jeho dnešní tvorbě, vybaví se mu rádio. Vždycky ho fascinovalo slovo v éteru, prostor pro fantazii, který dává. „Rádio tě tiše a nenápadně vzdělá,“ říká. Roman je člověk, s nímž se o umění skvěle povídá. Obnáší to celé spektrum témat od zábavných historek ze studií až po erudované rozbory děl a trendů. Ostatně na AVU nyní pokračuje jako asistent v ateliéru Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové a je tu také doktorand s tématem “popis uměleckého díla”.

Už u vchodu do ateliéru je jasné, kde jsme. Na zemi venku leží masivní opracované žulové objekty. Vypadají krapet nesourodě a když Tereza říká, že tu čekají na převoz na výstavu, trochu přemýšlím, zda jde opravdu už o hotové kousky, či nikoliv. Než se toho dopátráme, Tereza uvnitř, kde prostoru také vévodí její pestrá kolekce děl, nalévá kávu a čaj a slovo si na dlouho bere Roman. Anglickým suchým humorem obdařený vypravěč popisuje, jak jej vzali na AVU jen jako součást dua s jeho nerozlučným kamarádem z kapely Dominikem Gajarským. Trochu to připomíná slavnou hlášku kytaristy Rolling Stones Keitha Richardse, hodnotícího své schopnosti a schopnosti druhého kytaristy Ronnieho Wooda: „Každý zvlášt jsme dost bídný, ale dohromady nás nikdo nepřekoná.“

Žerty ovšem stranou, Roman Štětina je mimořádně kreativní umělec, jehož práce si cení světové instituce, které ji kupují a vystavují, a také odborná kritika. V roce 2014 na sebe poprvé připoutal pozornost širší veřejnosti, když získal cenu Jindřicha Chalupeckého. Pro výstavu finalistů připravil pozoruhodné dílo, do 58 minut sestříhal televizní seriál Columbo. Vznikl z toho zcela unikátní díl „Ztracený případ“, během něhož hlavní postava hraná Peterem Falkem mimochodem zestárla o 35 let. K filmu patří i plakát, který je sám o sobě uměleckým dílem. Štětina o jeho návrh poprosil legendu českého filmového plakátu Zdeňka Zieglera. Přesně se k tomu hodila Zieglerova metoda, plakáty obvykle dělával bez toho, aniž by filmy viděl, vznikaly tak často úplně nové souvislosti. Podařilo se i nyní.

Asi nejcennější přínos pro něj Chalupeckého cena měla v možnosti využít studijní pobyt v New Yorku. Byli tam spolu s Terezou a obešli, co se dalo. Ocitli se najednou třeba v zapadlém, nicméně slavném knihkupectví umělce a teoretika Jona Hendrickse, jedné z klíčových postav hnutí Fluxus. Ten starý pán, co tam stál, byl Hendricks sám. Setkání s legendou, která měla k střední a východní Evropě vždycky blízko (Milan Knížák by mohl vyprávět), patří mezi ta, na něž se nezapomíná. New York znamenal také spoustu kontaktů, které Štětina využil. Říká, že právě tomuto pobytu vděčí za pozdější výstavy v Cardiffu, Bristolu, Londýně a dalších západoevropských městech.

Tereza historky svého muže pobaveně poslouchá, i když je určitě slyšela už mnohokrát. Občas skromně něco podotkne nebo Romana v nadsázce lehce popíchne, že by ji měl více prosazovat, když je tak žádaný. Všudypřítomné dílo kolem ale promlouvá za ni. Jsou to hravé skulptury z nejrůznějších materiálů, od mramoru přes alabastr po dřevo. Snad jen sklu a syntetickým materiálům se výtvarnice vyhýbá. Tereza říká, že ji ovlivňují vzpomínky na dětství. Pochází z malé jihomoravské obce, v rodině takřka žádné umělecké kořeny, zemědělský kraj, katolická výchova. Do toho ovšem četba Vinnetoua a velké výtvarné sklony, rodiči naštěstí podporované. Svým způsobem definující pro ni byl kurz modelování, zaměřený na slepce, kam docházela. Úkolem bylo naučit nevidomé výtvarným technikám a aby i oni mohli učit. Sama se z toho naučila vnímat materiál rukama.

Stojíme u jednoho obzvlášť krásného kousku, z mastku vytvořená skulptura „Hory v odrazu“ zasazená do kovového stojanu. Zažertuji, že rovná „hladina“ povrchu vybízí k odložení hrnku s kafem. Tereza zareaguje, že by měla radost. Ať se lidé k jejímu dílu klidně chovají, jako by to byla běžná součást interiéru. Když poslouží jako stolek, proč ne. Dostáváme se i k novým kusům, připraveným k výstavě. Hlavy, těla, propojené k sobě. Ty kvádry, které už jsou venku, patří k tomu. Jsou to vlastně střihy sukní a kalhot k tomuto sousoší.

Co to bude za výstavu, ptám se. Odpovídají oba, protože bude jejich společná. Chystá se v relativně novém pražském prostoru, Holešovické šachtě. Kvůli covidu byla přeložená z loňska. Vernisáž měla 15. června a její název Jako doma vymyslela dcera výtvarníků Lota. Je příhodný, tak nějak jsme se u nich v ateliéru také cítili.


Posledních pět fotografií pořídili Jakub Hájek a František Hanousek

Předcházející článek

Jak sbírat umění

Následující článek

Globální trh s NFT i top 10 českých aukcí hlásí rekordy