MotejlekSkocdopole.com

„To bych udělal taky! Tohle má být umění?“ Často narážím na návštěvníky galerií, kteří bezradně stojí před exponáty, které patří do souhrnného, významově i obsahově široce rozkročeného označení současné umění. Jak se umění dostalo až do své dnešní podoby? Proč už dnes často není esteticky přitažlivé? Jak to, že už se v případě umění mnohdy nejedná o klasickou malbu či sochu? Proč už nemusí být řemeslně dokonale propracované, jak se často předpokládá?

„Umění jsou hodiny jdoucí příliš rychle, měřeno smyslem pro čas, jaký má obecenstvo,“ napsal kdysi Delacroix, francouzský romantický malíř, kterého v současnosti považujeme za klasika. V 19. století, kdy žil a tvořil, však byly náměty jeho děl pro širší veřejnost mírně řečeno revoluční. Umění odnepaměti odráželo dobu, v níž vznikalo. Už jeskynní malby vycházely z touhy pravěkých lidí zachytit pro ně dobře známý život, každodenní aktivity a nechat po sobě odkaz budoucnosti. Starověké národy do umění vkládaly svou víru, filozofii, zachycovaly tehdejší uspořádání společnosti. Antika zase touhu ukrytou v myšlence kalokagathia – propojení krásy a ctnosti, souladu duše a těla. Středověké evropské umění zase odráželo všudypřítomnou snahu oslavovat Boha a křesťanské hodnoty.

Tento cíl zbourala renesance. Odkryla touhu člověka prosadit se, ukázat světu svého génia, vzdělávat se, objevovat, zdokonalovat sebe i své okolí. Načež se baroko zaleklo přílišného důrazu jen na lidskost bez přihlédnutí k stinným stránkám lidské bytosti. Vrátilo se proto k tradičním křesťanským námětům, ale se všemi znalostmi, technikami, zručností, kterou nasbíralo v renesanci. S velkou opulencí se všechen um později přenesl do rokoka, kde zdelikátněl a zfrivolněl, když se společnost po vzoru Ludvíka XIV. zaměřila zejména na pozemské radosti a znovu si uvědomila, že lidstvo je schopným orgánem, jehož žene vpřed touha po pokroku. Nebo ho nejvíce posouvá důraz na tradici a vylepšování klasických principů, jak s tím přišel klasicismus?

Nastalo 19. století. Období velkých změn, jak politických, tak i na poli techniky. Ty začaly stále více zasahovat do života lidí a ovlivňovat je. Akademická malba se stala záležitostí snobských vrstev společnosti, nezřídka zpátečnickou aktivitou obracející se pouze do minulosti. Bylo zde však několik jedinců, kteří se ze zaběhnutých měřítek krásy, líbivých a všeobecně přijímaných námětů toužili vymanit. Chtěli ve svých dílech znovu bezprostředně reagovat a zachycovat dobu, v níž žili. Nejprve se od tradičních způsobů uměleckého vyjádření odtrhli pomocí námětů svých děl, později rozvolnili i techniku ​​své tvorby. Cesta k modernímu umění byla otevřena.

Vynález tub na olejové barvy místo prasečích měchýřků umožnil malířům vyrazit do plenéru. A další objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. Fotografie zbavila umělců tíže zachytit viděnou skutečnost co nejvěrněji. Najednou se mohli soustředit na to, co skutečně chtěli společnosti říct, na to, jak opravdu viděli, četli a vnímali svět kolem sebe. Mohli experimentovat. Zaměřit se na těkavé dojmy z přírody či města, jak to dělal impresionismus, nebo se soustředit na své nitro, na pocity utvářející se v něm, které prověřoval expresionismus. Fauvisté zkoumali vliv barev na člověka. V rámci kubistických tendencí poznávali umělci rozložené vidění světa, které se skládá až v našem oku, v našem mozku, v naší hlavě. Moderní umění se nechalo oslovovat a inspirovat sociálními motivy, ale i technologickými vynálezy. Abstrakce následně objevila, že vyjadřovat myšlenky je možné i bez konkrétních tvarů. Futurismus se mezitím zamiloval do strojů, do možností, které přinášejí. Včetně těch ničivých.

Potom přišly války. Rozvrátily svět, jak ho doposud jeho obyvatelé znali. Rozprášily představy o pozitivních aspektech lidskosti, zbořily základy humanismu. Z umění tak do značné míry vymizela figura. Nebo alespoň její jednoduše rozpoznatelná verze. Nahradila ji její parodická či znetvořená kopie. Nebo se vytratila zcela. Ale jak dál? Co mělo následovat? Co bylo odrazem tehdejšího světa a společnosti? Možnou cestu navrhl již v roce 1917 Marcel Duchamp, když vystavil sériově vytvořený výrobek. Jednalo se o pisoár, který ale podpisem R. Mutt a podstavcem povýšil na umělecké dílo a přejmenoval na Fontánu. Duchamp se tím rozhodl deklarovat myšlenku, že tímto krokem předmět získal zcela novou funkci, zcela nové poslání. Nebylo důležité, jestli ho umělec vytvořil, ale to, že si ho vybral a chtěl prostřednictvím něj něco demonstrovat.

Na Duchampa a jeho myšlenky v druhé polovině 20. století navázali minimalisté. Nebylo už podstatné, kdo skutečně daný umělecký předmět zhotovil, zda se jej dotkly umělcovy ruce, ale spíše to, v jakém se ocitl kontextu. A jak na své diváky v této nové roli působil. Odtud už byl jen krůček ke konceptualismu. „Myšlenka nebo koncept je nejdůležitějším aspektem díla,“ prohlásil v druhé polovině 60. let Sol LeWitt, původně minimalista, později spíše označovaný jako konceptualista. Tak se umělci odpoutali od materialismu klasické umělecké tvorby. Výtvarným uměním se tak najednou mohla stát i situace, událost či interaktivní představení.

Poválečná doba, která náhle umožňovala lidstvu daleko širší možnosti, než si do té doby vůbec dokázalo představit, přinášela tyto příležitosti i do umění. Již se více nedalo mluvit o jednom hlavním směru či stylu, který by charakterizoval danou epochu. Spíše se jednalo o mnoho paralelních proudů, které postupně vznikaly, vzájemně se prolínaly a zaměřovaly se na různé aspekty života. Tento fakt zformulovali postmoderní filozofové, kteří si záhy uvědomili, že je konec velkým vyprávěním, které hýbou celou společností. Že i přes stále globalizovanější svět a společnost je stále podstatnější začít se soustředit zejména na lokální či dílčí témata. A tak je tomu až dodnes.

Společně s odtržením od tradičních uměleckých technik vzrůstaly ve společnosti otázky, zda nestojí umění na svém pokraji, zda není historie umění u svého konce, zda se více nestává filozofií. Umělecká díla však vždy vycházela ze záměru umělce světu něco konkrétního říct. Upozorňovat na důležitá témata, kterým bychom měli věnovat pozornost. Reagovat imanentně na okolní prostředí. Předtím to mohl dělat jen skrze omezené penzum nástrojů, které se však ve 20. a 21. století značně rozšířily – video, digitální technologie, internet, umělá inteligence, virtuální realita atd. Základ však zůstal stejný.

V představách o umění a umělcích v současnosti ale stále zůstává vidina klasického řemeslníka, který dokonale ovládá naučenou techniku ​​tvorby. V češtině tento názor umocňuje i základ slova umění. Slovo umět. Podstatnou se však v současné době, kdy téměř nic není nemožné, kdy jsme obklopeni přemírou informací, zavaleni předměty, vizuálním materiálem či digitálním smogem, stává schopnost vidět svět jinak. Pro kvalitního umělce je důležité UMĚT najít v této záplavě podnětů podstatná témata, UMĚT je novou formou uchopit a neopakovat přitom historii, snažit se společnost a svět kolem sebe oslovovat různými prostředky. A pro nás diváky umění pak vyvstává úkol naučit se těmto poselstvím naslouchat, ať už mají podobu jakoukoli, ať už vypadají jako vizuálně atraktivní obraz, burcující video nebo jako dvoumetrová instalace z prapodivných předmětů.
Anna Pulkertová, art specialistka J&T Banky a kurátorka Galerie Magnus Art